První návštěva Pekingu v květnu 2006 mě nadchla. Uchvátila mě dynamika města připravujícího se na olympiádu. Bavil mě chaos na přecpaných ulicích, kde luxusní auta projíždějí vedle ušpiněných mechaniků, kteří na chodníku opravují píchnuté pneumatiky kol ze sedmdesátých let. Zíral jsem na mladé dívky v minisukních od Gucciho nebo Versaceho, které míjely kouřící důchodce v ošuntělých sakách jako z doby Mao Ce-tunga. Nadchla mě kakofonie města vzniklá z industriálních zvuků ze stovek stavenišť, troubení aut a jazyka, který nám Evropanům zní tak exoticky.
↓ INZERCE
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
Arthur C. Brooks, The Atlantic•20. 11. 2024
