Obrovská stáda jsou pryč

Do Afriky přijel podnikat a obdivovat její krásy. Nakonec ale fotografuje rozsekané lidoopy a svými drastickými záběry pomáhá přesvědčit západní svět, že zabíjení šimpanzů, goril a dalších druhů kvůli masu je vážný problém. Pohled fotografa Karla Ammanna na stav africké přírody je nemilosrdný. Stejně nemilosrdný je však i jeho pohled na práci nevládních ochranářských organizací. „Všechny nevládky prohlašují, že jsou úspěšné. Já ty úspěchy ale nevidím,“ říká fotograf švýcarského původu, který už několik desítek let žije v Africe.

Kdy jste začal fotit divoká zvířata?

V době, kdy jsem založil kemp v keňské rezervaci Masai Mara (jde o nejznámější keňskou rezervaci, která je součástí ekosystému Serengeti, pozn. aut.). Žili tam už slavní fotografové jako Yann Arthus-Bertrand nebo Jonathan Scott a všichni pořád mluvili o fotografování. Říkal jsem si, že bych to měl taky zkusit.

Profesí jste byl novinář?

Ne, hotelový manažer.

To jste kvůli tomu, co jste viděl v Masai Maře, změnil profesi?

Ne. Přišel jsem do Afriky podnikat v hotelovém managementu, ale už od první návštěvy jsem cítil, že chci zažít i africkou divočinu. Proto jsem založil tábor v Masai Maře, který mi umožňoval propojit hotelový byznys s pozorováním přírody a fotografováním.

Jak ten tábor vypadal?

Šlo o luxusní kemp s dvaceti stany na břehu řeky Talek zaměřený na náročnou klientelu, který měl docela velkou vlastní oblast pro pozorování zvířat.

Když jste začal fotografovat, uvědomoval jste si, jak je africká příroda ohrožena?

Vůbec, tenkrát mi všechno připadalo krásné a divoké. Fotil jsem, protože fotili všichni kolem a protože na pěkných obrázcích se dalo přivydělat. Po několika letech jsem si ale začal uvědomovat, jak se všechno relativně rychle mění.

Co bylo spouštěcím impulzem, po němž jste se víc zaměřil na fotografování kvůli ochraně přírody?

První opravdovou zkušeností v tomhle směru byla cesta po řece Kongo, kterou jsme s manželkou podnikli v osmdesátých letech. Viděli jsme, že lodě plující po řece jsou plné bushmeatu, tedy masa z divokých zvířat. To byla obrovská flotila lodí, na které se vezly tisíce mrtvol všemožných druhů, například lidoopů a antilop. Bylo šokující, jak velké množství volně žijících zvířat je lidmi snědeno. Snažil jsem se pak zjistit, jak je konzumování divokých zvířat rozšířené.

Na co jste přišel? Šlo o zvyk rozšířený pouze ve venkovských oblastech?

Ne, jasně se ukázalo, že jde o běžnou věc a že lidé skoro všude dávají přednost masu z divokých zvířat před masem ze zvířat domestikovaných. Dokonce i ve velkých afrických městech, jako jsou Kinshasa, Kisangani nebo Libreville, je pojídání divokých zvířat považováno za součást kultury. Sahá to až do Evropy, protože vystěhovalci z Konga, Ghany či Nigérie stále považují konzumaci divokých zvířat za součást své kultury a při různých příležitostech, jako jsou třeba svatby, chtějí dát najevo, že si bushmeat mohou dovolit.

Zjistil jste i něco dalšího?

Velmi rychle se taky ukázalo, že na zvyšujícím se množství ulovených zvířat mají obrovský podíl společnosti těžící dřevo, často západní korporace. Jak dobývaly další a další části pralesa, bylo mnohem jednodušší dostat ulovená zvířata na trh. Lidé, kteří žili v nějakém zapomenutém koutě pralesa, mohli lovit zvířata ve svém okolí celá desetiletí, aniž by je vyhubili. Ovšem ve chvíli, kdy nedaleko nich začala vést cesta, maso se dalo snadno poslat na trh a získat za něj peníze, začali domorodci lovit komerčně. V tu chvíli to nabralo rychlý spád.

V Evropě ale taky lovíme divoká zvířata a jsme přitom schopni je nevyhubit. Nebylo by možné v některých afrických zemích zavést systém loveckých sezon podobný třeba evropské myslivosti?

Z mládí ve Švýcarsku si pamatuji, jak hostince a restaurace lákaly v lovecké sezoně na zvěřinu. Předpokládám, že dokonce i africké země mají na papíře nějaké pozůstatky loveckých sezon, které tam zaváděli kolonizátoři. Nikdo se však o ně nestará a ani na ně nedohlíží. Kdyby to někdo dělal, dalo by se říct, že jde o udržitelný lov. Kvalita vládnutí v mnoha afrických zemích je ovšem na tak nízké úrovni, že je v podstatě nemožné donutit obyvatele k dodržování podobných pravidel.

Navíc jsem přesvědčen, že některé druhy, zvláště lidoopy a gibony, bychom neměli zabíjet vůbec. Všude to zakazují zákony a neexistuje oblast, kde by lidé bez jejich masa nepřežili. Pokud by člověk zabil lidoopa v sebeobraně, tak by to bylo omluvitelné. Ale v žádném jiném případě. Na mnoha místech jsou problémy třeba se slony a chápu vesničany, že si na ně stěžují. Dnes už však prakticky neexistuje oblast, kde by si lidé stěžovali na problémy se šimpanzi.

Střílet pytláky

V Africe žijete zhruba čtyřicet let. Jak se africká příroda za tu dobu proměnila?

Je děsivé, jak rychle se to zhoršuje. Pravidelně každý únor jezdím na místo zvané Buffalo Springs Plains nedaleko keňské rezervace Samburu, kde byla vždycky stáda dvaceti, čtyřiceti, někdy i padesáti zeber Grévyho. Samci spolu bojovali, vzpínali se proti sobě, honili se, bylo pěkné je fotografovat. Poslední tři čtyři roky už tam nejsou. Podle statistik se počet zeber Grévyho snížil na dva tisíce jedinců, za posledních deset let tedy o zhruba osmdesát procent.

Znám v té oblasti jednoho průvodce, kterému je teď třicet let. Říkal mi, že když byl malý, vídal žirafu každý den. Jeho děti ale žirafu ještě neviděly – a to žijí na tom samém místě. Stejné je to na Borneu, kde jsem rovněž pracoval. Lesy, v nichž žijí orangutani, mizí kvůli plantážím a orangutani už se taky blíží ke svému konci. Nebo supi. Když jsme žili v Masai Maře, tak jsme v době migrace stotisícových stád kopytníků vyjeli ven, koukli se, kam se snášejí supi, a tam jsme našli zabitou kořist. Dneska už v Masai Maře podobné nahromadění supů vidět není, všichni byli otráveni. Majitelé dobytka tráví lvy a hyeny a na návnadách se přiživují i supi.

Keňa a vůbec východní Afrika je ale stále prezentována jako oblast plná divokých zvířat.

Lidé nechtějí mluvit o negativních trendech. Proč? Protože ochranářské nevládní organizace potřebují získávat peníze. Pokud by měly připustit, že nejsou úspěšné, bylo by to mnohem obtížnější. Vláda chce zase co nejvíc turistů, stejně jako podnikatelé v turistickém průmyslu. Takže zůstává jen málo lidí, kteří mají možnost, zájem a ochotu říct: Možná máme docela vážný problém. Alarmující statistiky se dají vypátrat na internetu, určitě je ale neuvidíte na titulních stránkách místních novin. Jde o věc, kterou se nikdo nechce moc zabývat, protože nemá žádná jednoduchá řešení.

Jsou řešením soukromé rezervace?

S tím začali v Jihoafrické republice a tvrdí, že dnes mají víc divokých zvířat než před šedesáti lety. Nejspíš je to i pravda, ale otázka je, za jakou cenu. Farmáři teď začali nosorožce rozmnožovat v ohradách stejně jako krávy. Fajn, máme víc nosorožců, ale pokud vím, byla to divoká místa bez hranic s volně se pohybujícími nosorožci, co nás na Africe tolik přitahovalo. V současnosti je možné něco takového zažít už jen v Namibii. Tam jsou stále místa, kde se člověk může volně pohybovat a počty nosorožců stoupají i mimo chráněná území. Pokud se však na to podíváme z nadhledu, ani tam to není úplně skvělé. Počty nosorožců rostou z velmi malých čísel a při srovnání s počty nosorožců v minulosti jich tam vlastně žije jen hrstka.

Obyčejní turisté jsou pak nejspíš spokojeni, že jednou za několik dní uvidí nosorožce nebo že uvidí na safari pět žiraf. To ale jen kvůli tomu, že nemají ponětí, jak to dřív bývalo jiné. Znal jsem místa, kde jste mohl jet celý den, aniž byste potkal další auto. Takové to kdysi bývalo i v Masai Maře. To už je však dávno pryč. V Masai Maře se nyní můžete ubytovat na sto dvaceti sedmi místech a projíždějí jí stovky, ne-li tisíce aut denně. Už je to úplný cirkus.

Máte z toho špatné svědomí? Přece jen jste byl jedním z těch, kdo tam hotelový byznys přinesli.

Hotely tam byly už před naším příchodem a bylo jasné, že jich bude přibývat. Masajové, kteří měli právo tu oblast pronajímat, by ji bývali nabídli někomu jinému. Klidně to mohlo skončit tak, že by tam vyrostlo obrovské zařízení o stu nebo dvou stech pokojích. My jsme s nimi podepsali exkluzivní smlouvu na pronájem celé oblasti v okruhu deseti kilometrů na třicet let. Dnes jsou v tomto desetikilometrovém okruhu nejméně čtyři další stálé kempy.

Myslíte, že nápor turistů, třeba v Masai Maře, může snižovat stavy divokých zvířat?

Ano, myslím, že v Masai Maře už to došlo tak daleko. Stavy prasat bradavičnatých se snižují, stavy žiraf se snižují, lvi jsou mimo rezervaci stále tráveni…

Třeba to není kvůli turistice, ale proto, že Masajové nechtějí mít divoká zvířata mimo rezervaci.

Masajové mají pocit, že v turistickém průmyslu se točí obrovské peníze a že jejich podíl na ziscích není adekvátní. Proto tráví nebo zabíjejí zvířata. Podobné je to v Národním parku Amboseli nedaleko Kilimandžára. Pokaždé když tam dojdou k závěru, že by měli dostat víc, zabodávají do slonů oštěpy. Je to vlastně vzkaz, že chtějí z výnosů z turistického průmyslu dostávat víc. Něco takového se před třiceti nebo čtyřiceti lety vůbec nedělo. Pak přišla ochrana přírody a turistický průmysl, místní komunity řekly, že jde o jejich půdu a že by měly dostat férový podíl na zisku. To je v pořádku, komunity ale nikdy nemají dost a chtějí čím dál víc.

Komunitní ochrana přírody je přitom v současnosti velmi podporována.

Ano, komunitní ochrana přírody je omílané heslo posledních deseti patnácti let. Podle svých zastánců má přínosy jak pro komunity, tak pro ochranu přírody. Ve skutečnosti se ale devadesát procent komunitní ochrany přírody zvrhne ve vyděračskou ochranu přírody. Místní komunity začnou říkat: „Chceš, aby tady žil tenhle slon? Tak zaplať. Jestli nezaplatíš, tak ho zabiju.“

Pracoval jsem na mnoha místech v Kongu a je to pořád to samé. Tamní lidé sami sebe stále považují za mezky a lidi ze Západu za jezdce. Podle nich jen stále diktujeme, co mohou a co nemohou. A to se jim nelíbí, vždyť je to jejich země. Chtějí získat naše peníze, ale nechtějí nic měnit. Když se jim podaří získat naše peníze a přitom nás ošidit – třeba porušovat dohodnutá pravidla zabíjením zvířat na chráněných územích –, udělají to. Do určité míry je to dokonce přirozené.

Jak to, že mnoho lidí, přinejmenším v Evropě, má tedy pocit, že s přírodou sice není úplně všechno v pořádku, zároveň to však není úplně hrozné?

Podívejte, když jsem vyrůstal, nemohl jsem se koupat v Bodamském jezeru, jak bylo znečištěné. Dnes je čisté. Taky jsme ve Švýcarsku vrátili do přírody rysy – ale my si to můžeme dovolit. Jsme velmi bohatá země, a když si usmyslíme, že chceme medvědy, tak můžeme zaplatit odborníky a utratit miliony dolarů za všechno kolem. Myslíte ale, že Keňa nebo Kamerun někdy dosáhnou úrovně, kdy budou moci utrácet miliony dolarů na reintrodukci druhů, o které přišly? Ani náhodou, to se prostě nestane. Tvrdit, že k tomu dojde, protože k tomu došlo v bohatých zemích Evropy, je naprostá iluze.

Na ochranu přírody v Africe je ale přece věnována spousta financí.

To je jedna z věcí, na které se snažím upozornit. Dělal jsem film o slavném tanzanském Národním parku Gombe Stream na východním břehu jezera Tanganika, kde Jane Goodallová vede svůj výzkum šimpanzů. Její organizace každoročně utratí 2,5 milionu dolarů za komunitní projekty a za partu vědců, kteří tamních posledních osmdesát šimpanzů studují. Šimpanzi vypadají dost nezdravě, nevím, jestli je to vegetací, virem SIV nebo čím.

Proč to ale říkám: 2,5 milionu dolarů za osmdesát šimpanzů každý rok? To je vyhazování peněz. To prostě nedává smysl, aspoň ne v případě malého parku, který zabírá asi padesát kilometrů čtverečních lesa podél pobřeží jezera. Přitom za hranicemi parku už nepřežil jediný pavián, tam už se kvůli obrovskému nárůstu obyvatel skoro nedá najít ani strom. Za 2,5 milionu dolarů by se na jiném místě dalo udělat spousta práce pro možná sto tisíc šimpanzů. Šimpanzi v Gombe Stream prostě z dlouhodobého hlediska nemají dobré vyhlídky, už jen kvůli svému omezenému genofondu.

Takových míst je víc?

Znám lidi, zvlášť v Kongu, kteří dělají to samé čtyřicet let. Na všech frontách přitom prohrávají: přišli o severní bílé nosorožce, východní gorilu nížinnou atd. Jsou však stále na místě, pořád shromažďují peníze od donorů a po třiceti letech neúspěchů stále přicházejí s novými projekty. Jde zase o lidskou přirozenost – chceme jim poslat peníze, protože tím ulevujeme svému svědomí. Cítíme se lépe a máme pocit, že jsme přírodě pomohli.

Před lety jsem ve Švýcarsku viděl kampaň s plakátem malého orangutana sedícího na lidské ruce a k tomu slogan: „Jeho život je ve vašich rukou.“ Samozřejmě že každý na takovou kampaň přispěje a líp se mu usíná. Aktivisté vyberou peníze, zaplatí svoje náklady, část peněz pošlou do Indonésie a podpoří nějaké orangutaní sirotky. Kdo ale zastaví vlastníky plantáží s palmou olejnou, aby přestali kácet pralesy? Vždyť oni kácejí stejně jako dřív a nikdo před jejich buldozery nestojí a neprotestuje.

Jak jinak smysluplně chránit zvířata?

V současnosti všechno záleží na vynucování práva. Jediní, koho respektuji, jsou lidé, kteří se snaží přímo v terénu vymáhat právo a chránit přírodu do té doby, než najdeme nějaké lepší řešení. Například strážce, kteří bojují s pytláky. To je bojová linie ochrany přírody, v níž jde o život.

Rozhovor spolu vedeme na hranici Národního parku Mount Kenya. Podle statistik to vypadá, že i Keňa je zemí, kde jde při ochraně přírody o život.

Ano, je to tak. Zrovna dneska ráno jsem na svém pozemku zaslechl někoho se psy, nejspíš tady někdo lovil buvola. Když strážci takového pytláka chytí, odvezou ho do nedalekého městečka Naro Moru a tam dostane pokutu několika tisíc keňských šilinků. Maso z buvola má ale cenu několikanásobně vyšší. Takže strážci ho pak potkají znovu a on se jim směje do tváře.

Za obrovské vlny pytlačení před dvaceti lety se dosáhlo změny tím, že strážci po pytlácích stříleli na potkání. Dnes už se dostáváme do stejné situace. V Keni se právě vede debata o zpřísnění zákona na ochranu přírody, který by měl přijít s těžšími tresty. Od strážců ale vím, že začínají pytláky na potkání střílet. Jedině tak je prý pytláci začnou brát vážně.

Nedostanou se za to strážci do vězení?

Ne, nejsou hloupí. Pokud zastřelí pytláka, udělají to tak, aby to vypadalo jako sebeobrana. (Keňský parlament zpřísnění trestů před zveřejněním tohoto rozhovoru schválil, nyní hrozí dopadeným pytlákům vysoké pokuty a mnoho let vězení, pozn. aut.)

Hlavně se bavit

Od fotografií zobrazujících krásy přírody jste se postupně dostal i k drastickým záběrům jejího ničení. Důležitým bodem v této změně byla rovněž vzpomínaná plavba po řece Kongo?

Ano. Tehdy jsem si řekl, že to, co vidím, musím prezentovat světu, který o problému bushmeatu neví. Říkal jsem si, že lidem ukážu, jak jsou šimpanzi a gorily rozřezáváni na maso, a lidé se zamyslí nad tím, jestli se tudy opravdu chceme ubírat.

Jaká byla odezva médií?

Ve zpravodajství se bez problému zveřejňují tvrdá fakta o tom, že třeba v Jižním Súdánu pytláci zabili skupinu slonů. Jenomže to se objeví jeden den a vzápětí to zmizí pryč. Co se týká trvalejších publikací, jako jsou třeba magazíny typu GEO nebo National Geographic, ty chtějí lidi spíš bavit než šokovat. Chtějí, aby si je do ruky mohly vzít i děti a prohlédnout si obrázky, aniž by hned běžely za tátou a ptaly se ho, co lidé na obrázcích těm zvířatům dělají. Televizní kanály jsou naprosto zaměřené na zábavu, a ne na vzdělávání nebo osvětu.

Nabízel jste médiím vlastní materiál a ona jej odmítla zveřejnit?

To se mi stává pořád, i s filmy. Oslovil jsem třeba N24, což je jedna docela známá německá televizní stanice. Mluvil jsem s vlastníkem a on mi řekl: „Podívejte, prohlížel jsem váš materiál a rád bych s tím něco udělal, ale my prostě nemůžeme vysílat krev.“ Nechtěl diváky konfrontovat s dalším krvavým problémem, o kterém neměli tušení. Teď jednám s německou veřejnoprávní stanicí ZDF. Jejich odpověď zněla: „Ale my to vysíláme v neděli odpoledne, hned po obědě. V neděli nemůžeme diváky znepokojovat.“ Jednám také s BBC a s Channel 4 o filmu o pytlačení nosorožců a ilegálním obchodu s rohovinou. Mají pořady Unreported World a The World Uncovered, ale zase – snaží se vysílat reportáže o lidech, takže jedna environmentální reportáž tam připadá tak na patnáct, možná dvacet jiných příběhů.

Kolik se vám jich tedy podařilo dostat do vysílání?

Nějakých šest filmů jsem připravil pod svým jménem jako producent. Další jsem inicioval nebo pomáhal produkovat.

Západní svět se snažíte upozornit na ničení přírody, zejména v Africe. Zároveň jste ale kritický k mnoha projektům na její ochranu. Mohou obyčejní lidé pro její ochranu vůbec něco dělat?

Musíme být aktivnější. I obyčejní lidé mohou dávat najevo, co si o ničení přírody myslí, třeba prostřednictvím sociálních médií. V případě nutnosti bychom měli vyrazit do ulic, ne jen psát šeky nevládním organizacím a spoléhat, že za nás všechno udělají. To nefunguje.

Lidé by tedy neměli posílat peníze nevládním organizacím, protože jejich práce nefunguje?

Nechci příliš zevšeobecňovat, nicméně všechny nevládky prohlašují, že jsou úspěšné, ale při svých cestách ty úspěchy opravdu nevidím. Proto stále opakuji: Zkuste najít natolik otevřenou nevládní organizaci, že bude mít nezávislé hodnocení své činnosti od nějaké třetí strany. Jedině tak se dozvíte, zda její projekty fungují a jestli jsou za ní skutečně vidět výsledky. Nevím, jestli taková nevládka existuje. Pokud ji najdete, tak pošlete rovnou všechno jim, protože si to zaslouží. Pokud ne, tak se obraťte na organizace, jako jsou Global Witness nebo Greenpeace, které nepřijímají peníze od soukromého sektoru ani od vlád, takže mohou být skutečně nezávislé.

Důležité je taky začít pojmenovávat viníky. Můj kamarád Bryan Christy zveřejnil v loňském říjnovém vydání National Geographic reportáž o slonovině a poprvé v ní jmenoval konkrétní osoby zapojené do pašování. To je z mého pohledu skutečně obrovská věc, protože dosud mi bylo z médií neustále opakováno, že když někoho v reportáži jmenujeme, okamžitě na ně podá žalobu a oni se nechtějí soudit, a proto nechtějí poukazovat na konkrétní viníky. Teď se to tedy povedlo a Christyho článek na Filipínách, což je jeden z největších konzumentů slonoviny, vyvolal obrovskou reakci.

V nutných případech bychom pak měli začít s přímými protestními akcemi. Zdá se, jako by dnes toho pravého aktivismu zbylo hrozně málo. Před třiceti lety jsem znal lidi, kteří byli schopni se kvůli svým požadavkům připoutat řetězem ke spolkovému sněmu v Bernu. Aktivistů takového formátu je teď už jen pár. Greenpeace to stále dělá, leze po budovách a vyvěšuje transparenty. Jestli chcete konkrétní příklad, tak ano, tenhle způsob aktivismu by mohl ve společnosti vyvolat potřebný alarm, který nám nyní chybí.

Autor je publicistou, specializuje
se na přírodu a životní prostředí.

Karl Ammann (65)

Fotograf a novinář švýcarského původu. Přibližně čtyřicet let žije a pracuje v Africe. Svou první knihu věnoval gepardům a v začátcích se snažil zachytit hlavně krásu africké přírody. Později si uvědomil,jak je ohrožená, a začal fotografovat mnohem drastičtější výjevy. Jeho práce o bushmeatu, zejména knihy Consuming Nature a Eating Apes a několik dokumentárních filmů, mu zajistily místo mezi nejlepšími environmentálními novináři současnosti. Týdeník Time ho v roce 2007 zařadil mezi hrdiny životního prostředí za to, že v podstatě sám dokázal upozornit svět, jak velkým problémem masová konzumace bushmeatu je. Žije nedaleko města Nanyuki v Keni.