Slunce mi svítí do okna, když se probouzím do dalšího holandského rána. Nevídáno neslýcháno. Mraky se rozplynuly kdesi nad mořem a načepýřený racek se vesele promenáduje po střešní římse protějšího domu. Nejradši bych se ještě na chvíli zachumlala pod peřinu, ale práce volá.
Dostat se do kanceláře ICTY, Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, trvá pěšky ani ne deset minut. „Morning!“ zdraví mě sekuriťák a tváří se tak nepřátelsky, jako bych v kabelce pašovala přinejmenším kilo dynamitu. Ukazuju mu svoji průkazku, která červeně hlásá pozici a zařazení – stážistka v OTP alias kanceláři prokurátora.
Nahoru do třetího patra to beru rychle po schodech v duchu hesla z cedule na výtahu: „Safe electricity, not calories!“ (Šetřete energií, ne kaloriemi!) V kanceláři už jako vždycky od brzkého rána sedí Australanka Kelsey, která kromě práce snad nic jiného nedělá a ani dělat nechce, Sofia z Řecka, jež by sice něco jiného kromě práce dělat chtěla, ale nemá čas, a Němka Daniela, která se tváří, jako že může, umí a má čas na úplně všechno.
Zapínám počítač a kontroluji příchozí zprávy. Carolyn, jedna z mých nadřízených senior legal officers, v návaznosti na můj včera odevzdaný úkol píše: „Can you drop by?“ V duchu vzpomínám na pana doktora Moravce a jeho „Katkooo, seběhněte!“ Koho teď asi v Čechách úkoluje místo mě?
Mám knedlík v krku, že jsem odevzdala naprostou hrůzu, ale jen co zaklepu na dveře, dostává se mi první pochvaly. A taky návalu další práce. „Tohle a ještě tohle, tohle potřebuju do pátku.“ Tento týden vypovídá Karadžićův svědek generál Galić, příští týden bývalý zvláštní zmocněnec generálního tajemníka OSN v Jugoslávii Akaši. Musíme být připraveni na všechno.
Vracím se do své kanceláře, do sluchátek zapínám přímý přenos ze soudní síně a pouštím se do práce. Nejdřív dodělat shrnutí pozic srbských jednotek v blízkosti předměstí Alipašino Polje v Sarajevu a pak ze starých svědeckých výpovědí zjistit, kam asi budou směřovat Karadžićovy otázky při výslechu Akašiho.
Najednou se rozezní alarm a celou budovou duní: „Leave the building, leave the building! Verlaat het gebouw, Verlaat het gebouw!“ V panice se rozhlížím kolem sebe, všichni se ale jen zvolna trousí po schodech do vstupní haly. Asi jsem si měla nastudovat únikové východy, protože než se na mě dostane řada, abych prošla jedinými dveřmi ven, zahynu tu! Brzy se zjišťuje, že varná konvice v kantýně hodila jiskru, a my se můžeme vrátit zpět do kanceláří. Snažím se dohnat co nejvíc poplachem ztraceného času, ale v šest hodin moje soustředění dosahuje nuly. Balím věci a vyrážím domů.
V osm mám sraz s Bulemem, jdeme do africké restaurace na naši tradiční večeři a testování nového tanzanského piva. Jakožto patriot konstatuju, že na plzeň nic nemá, ale pivo Serengeti tak trochu voní příslibem dálek a s pečeným banánem, jehněčím a porcí zeleniny chutná výborně. Před restaurací zničehonic zastavuje černá limuzína a Bulemo hlásí: „To bude náš velvyslanec, manželka mu někam odjela, a tak sem teď na jídlo chodí docela často.“ „Mambo jambo!“ zdraví se velvyslanec nonšalantně s Bulemem a přisedá k našemu stolu. Já jen kulím oči a snažím se po dvou lahvích Serengeti tvářit důstojně. Moje starosti o dodržení diplomatického protokolu vezmou zasvé, když mi jeho excelence sám kupuje lahev třetí a zve mě do Tanzanie. Slibuju, že přijedu. Ostatně už to mám dlouho v plánu. Skoro přímá linka Amsterdam–Dar es Salaam. A ještě dál. Jak řekl Seneca: „I was not born for one corner, the whole world is my native land.“
KATEŘINA ŠRYTROVÁ, stážistka
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].