Dopisy

V ZAJETÍ FACHIDIOTISMU

Respekt 25/2013

Chci poděkovat za příspěvek pana Schifferta. Téma, které v uvedené eseji zpracoval, mě „dohání“ na úřadech i v práci. Vyjímání jednotlivostí (často už i záměrně) z celku, což začíná následně samozřejmě postrádat celkový smysl a vede k pasivitě nebo agresivitě, záleží na povaze člověka.

Příklady jsou různé, notoricky známé: Ještě nedávno jsme se usmívali zprávám, kdy si paní upekla vlastní kočku v troubě, protože v návodu nebylo napsáno, že ji tam nemá dávat. A tak raději budeme návody rozšiřovat, odborníky si zvát, aby každý ze svého něco do návodu přidal, než bychom používali vlastní rozum.

Jsou chvíle, kdy se přistihnu, jak si říkám „čím jsem starší, tím jsem konzervativnější“. Ptám se sama sebe: Je to skutečně věkem? Nebo tím, že jsem matka? Je to tím, že ve své široké rodině ctíme „trochu jiné hodnoty“, než předkládá dnešní doba? Nebo tím, že jsem se vrátila po několika letech strávených v zahraničí a narazila na zdejší „kulturní šok“? Odpověď mi přinesl právě pan Schiffert. Minimálně se díky jeho příspěvku cítím povzbuzena k tomu, abych rozum nadále používala.

Helena Nerudová, Hradec Králové

KLADIVO NA DIVADLA

Respekt 26/2013

Autorka svoji esej staví mimo jiné na tvrzení, že zánik tzv. příspěvkových pražských divadel bude způsoben i jejich doporučovaným převodem „na obecně prospěšné společnosti – tedy právní formu, která má za pár měsíců zaniknout – a poté je znovu přeměnit v něco, co zatím nevzniklo“.

Autorce na jednu stranu rozumím, má obavu, že tzv. oficiální divadla (jak je definuje), napojená na státní či obecní rozpočty, zaniknou. Neuvádí ale pravdivé informace. Nový občanský zákoník, na který odkazuje, sice namísto obecně prospěšných společností od 1. ledna 2014 zavádí novou právní formu, tzv. ústavu, nicméně současně výslovně uvádí, že před účinností nového občanského zákoníku již vzniklé obecně prospěšné společnosti mohou pokračovat dál. Tedy nezanikají, jak autorka mylně dovozuje, naopak, na jejich režimu se nic nemění.

Jako obecně prospěšná společnost v Praze už delší dobu funguje například Divadlo Semafor či Dejvické divadlo. A bezesporu úspěšně. Tedy nic fatálního se dít nemusí, jen je nutné se zamyslet, co hraji, jak hraji a za kolik hraji.

František Vyskočil

SÍDLIŠTĚ MÁJ A LÁSKY ČAS

RESPEKT 29/2013

Na Máji jsem žil v letech 1988 až 2002. Rodiče se odsut odstěhovali teprve loni, takže jistý přehled o tamní situaci mám. Máj je tak dobré místo k žití, jak jen nepříliš hezké, velmi hustě zastavěné sídliště může být. Většina pražských sídlišť je na tom hůř – o romskou komunitu tu nejde. Jako malá děcka jsme se samozřejmě všichni prali, jako puberťáci taktéž. Auto mi tam vykradli třináctkrát… Stejně ale považuji Máj za relativně slušné místo k žití. Hlavním problémem tam nejsou Romové, ale vrstva frustrovaných, neúspěšných bílých rodin, které pociťují život na sídlišti jako životní selhání. Rozbité zastávky, odpadky sypané ze sedmého patra na ulici a podobně, to nedělají „cikáni“, ale bílé socky, skupina široká, frustrovaná a vlastně nepopsatelná. Romové na Máji ostudu moc nedělají, nejsou to „východňári“, kteří by pálili nábytek na balkoně. To, že jsou pubertální „cikáni“ na facku, je fakt – ovšem jsou na facku zhruba stejně jako bílí puberťáci. Často se jim lidé bojí postavit prostě proto, že v médiích slyší, že budou nařčení z rasismu.

To, jak protesty vypadaly, má dvojici hlavních aktérů: 1) partu cizích holých lebek a 2) policii, která dostala výtečnou příležitost testovat crowd control a osvěžit si všechny pozapomenuté aktivity, které jí v minulosti chyběly (především neuniformovaní provokatéři, kteří jsou zhusta také nefalšovaní náckové). To, že se dav chytne, je jasné – lidé jsou frustrovaní a je snadné to na někoho svalit…

Situace je těžko uchopitelná, ale především virtuální. Citovaný pan Petr to v článku jasně ukázal: bojí se, neví ale přesně čeho. Postrádá silnou ruku režimu, který mu řekl, co má dělat a co si má myslet. Takových lidí je tam přemnoho. Bohužel obávám se, že se Máj v současnosti stane „modelovým příkladem“, kde budou ve velkém exhibovat nekompetentní idioti z řad policie a „romských“ NGO ve snaze prokázat svou nepostradatelnost.

Ing. Pavel Burian, Ph.D.

VZPOURY ROCKOVÝCH KAŠPÁRKŮ

RESPEKT 29/2013

Přiznám hned, že jsem si přečetla jen část věnovanou kritice filmu Alice Nellis Revival, a poté jsem už neměla chuť číst dál. Zmíněný film jsme viděli spolu s manželem, bývalým rockerem. Já jsem věkově také souputnice hlavních hrdinů filmu. Musím říct, že tak dobře jsem se u filmu nepobavila už hodně dlouho. Takže soudím, že pan Fila asi zhlédl úplně jiný film. Já jsem viděla film svěží, který se dotkl zábavnou formou hodně nešvarů naší současnosti, ale pokaždé udržel přijatelnou formu ironie i nadsázky. Velmi mne pobavil a nabil dobrou energií, byť se „točil“ kolem reálného i falešného umírání.

A. Kodymová, Praha

ASPOŇ KOUSEK JAKO V NĚMECKU

RESPEKT 30/2013

Ačkoli se to nezdá, v budování dálniční sítě jsme již dále než za polovinou. V Česku je nyní v provozu 1227 km dálnic a rychlostních silnic z plánovaného počtu 2180 km. Zbývá nám tedy postavit méně než tisíc kilometrů těchto komunikací. To zaprvé již není nijak hrozivé číslo a zadruhé by asi nebylo logické slevovat z parametrů, ve kterých jsou tyto komunikace postaveny. Co však jistě stojí za úvahu, je případná redukce počtu tunelů na plánovaných úsecích nejen budějovické D 3 ale i dalších (například R 49, R 35). Ty jsou totiž investičně 5× dražší než běžný kilometr dálnice a provozně více než 10×, nemluvě o  ekologické zátěži z transportu milionů kubíků vytěžené zeminy či propálených tisících kilowatthodin na zejména větrání. V tunelech se navíc může jezdit jen 80 km/h namísto běžných 130, čímž se zbytečně snižuje cestovní rychlost a tím i atraktivita dálniční trasy, která má na sebe přitahovat i část osobní dopravy z nevyhovujících okresek.

 Jan Petzold