Přátelská tvář přítele Bondryho mi na poslední kontuře pátečního večera/sobotního rána nedovolila odejít domů a doplavali jsme u hospodského stolu až k domluvě výletu pro následující den…
Po pěti hodinách spánku jsem se o půl desáté víkendového dne dlouho zahrabaný v posteli rozmýšlel, jestli na to kašlat, anebo ne. Při sezení na nádražní lavici a pohledu na kvaltující lidstvo a rozjíždějící se vlaky, jež do dálek lákají, jsem se tomu jen pousmál.
Cesta autobusem na zuberskou točnu se vinula údolíčkem a hlt kořalky nás hřál v bachoru. Následující dvě hodiny mě už jen hřálo rozpumpované srdce s námahou se snažící rozšířit mé tabákem prokouřené průdušky… Výšlap na hřeben Veřovických (Podradhošťských) vrchů se zdařil a po krátkém seznámení se s hřebínkem na hranici Valach a Lach jsme traverzem slezli do místních dědin. Procházkami po vinoucích se ulicích (neskutečně) upravených vesniček jsme se dotkli dojetí z všedních krás života. Potěšil nás krásný výhled u bublající studánky, kde jsme garážovicu vychladili, prodejce brambor u dálnice, nevraživé pohledy tatů sekajících seno. To poté, co jsme porušili klasické pravidlo – nečumět po vesnických cérkách…
Procházeli jsme vlčími sedly, obcházeli prastará JZD, zdravili se se stříbrovlasými hrdými výčepními shánějíce cigára. Slunko se sklánělo do oranžova a na stráních ve vlčím máku šuměl větr. Kdesi ve stromě, uprostřed lánu, křičel konipas. Náš cíl – divadelní představení Franknštajna na jičínském hradě – se zdál v nedohlednu. Serpentiny vymleté v porfyritu, točící se pod keltskými hradišti, skýtaly jednu nádheru za druhou. Lesní tůně s mladými čolky se střídaly s výhledem do kraje a hovada nás žrala. S dojetím jsme hleděli na Javorník, Lysou a obrysy Nízké Fatry. A to jsme sedli teprve pod kopcem. To, co jsme zažili na temeni vrchu Svinec, bych přál i svému nepříteli. Krajinný džihád. Euforie. Plácali jsme se do kolen se slovy: „Tohle už je moc!“ Kříž s Pannou Marií značil výjimečné místo. Třistašedesátistupňový výhled od Hrubého Jeseníku až po Nízkou Fatru. Páreček na hřebcích cválajících posečenou lukou. Se smotkem v koutku jsem se zasnil a viděl středověká procesí z místních vesnic… Farář s křížem vedoucí zástup zbožného lidu kochat se božím dílem.
Mravenčí auta pádila alejemi až kdesi k hranické cementárně a na opačné straně nebeské lokomotivy zářících mraků vyrážely zpoza Beskyd na pozadí nachovějící oblohy. S pokorou a smířlivostí jsme prožívali drahocenné minuty před odchodem, jejž jsme oddalovali, který se však blížil. Cílem byl hrad, jehož mocné hradby dávaly o sobě vědět na protějším kopci. To, co následovalo v cíli, netřeba popisovat. Prach se snášel na ticho a ticho na prach mezi gotickými zdmi a v bodláčí se proháněl vánek. Kastelán si s námi povyměňoval pálenku a Franknštajnovo monstrum vraždilo nic netušící děvy a bavilo publikum. Lahve vína se kutálely po šutrech s větší razancí než obsahy útrob nejednoho návštěvníka kochajícího se červánky nad hradbami. Bylo to divadelní, bylo to trapné, bylo to líbezné a bylo to kulervoucí. Poplácávání po ramenou se střídalo s nesmělými úsměvy a opileckými výměnami nevybíravých nadávek. Byl to parádní výlet.
Poznávat kraj je jako číst si ve slovníku a jsem rád, že jsem čirou náhodou poznal pár jeho dechberoucích stránek… Klížícím se zrakem pod hradebním obloukem poslal jsem myšlenku tam směrem k Radhošti a domů a ztuhlý, uslintaný úsměv jsem rozhýbal až ráno. Tož tak.
Jakub Smolka,
překladatel
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].