Ve jménu role: Daniel Day-Lewis odchází do hereckého důchodu

Proslul neortodoxními metodami práce i způsobem komunikace s veřejností a neustoupil od nich ani nyní. Jak informuje britská stanice BBC, britský herec Daniel Day-Lewis bez velkých fanfár oznámil, že v šedesáti letech a s hromadou cen na kontě odchází do hereckého důchodu. Přesněji oznámil to jeho americký agent, a to slovy, že Day-Lewis „už dále nebude pracovat jako herec“. Dotazy novinářů o příčinách tohoto rozhodnutí zůstaly nevyslyšeny. Při této příležitosti odemykáme jeho profil. Vznikl při premiéře snímku Lincoln, který mu přinesl jako jedinému herci třetího Oscara. 

…

Má to až mystický nádech „osudové náhody“. Když v roce 1990 poprvé přebíral Oscara za nejlepší výkon v hlavní roli, přišel oblečený v dlouhém kabátu, černé vestě a s hedvábnou mašlí okolo krku. Tedy v „kostýmu“ Abrahama Lincolna, za jehož ztvárnění dostal nominaci letos – a má velkou šanci proměnit ji v zisk třetí zlaté sošky.

Jinak se ale moc nezměnilo ani po více než dvaceti letech od doby, kdy zazářil ve filmu Moje levá noha v roli muže s mozkovou obrnou, jenž může pohybovat pouze jednou končetinou a obtížně se učí mluvit. Až do dnešní doby, kdy si na plátně vystřihl v roli prezidenta Lincolna strhující pětiminutový politický monolog, zůstal v civilu až ztepile krásným člověkem, k němuž se upínají pohledy okolí jako k polobohu. Někým až nadpřirozeně dokonalým, u nějž poznáme, že jediné, co nehraje, je skromnost. Dokonalost pětapadesátiletého herce Daniela Day-Lewise působí až nesnesitelně. Kdo ho zná, přesto jej musí milovat.

Jeden z jeho zasloužilých kolegů John Gielgud prohlásil: „Má to, co chce každý herec v Hollywoodu – talent. A má i to, co chce každý herec v Anglii – vzhled.“ Držitel dvou Oscarů a téměř osmdesáti dalších cen je spořádaný otec tří synů a zeť dramatika Arthura Millera, je nesmírně inteligentní a zároveň manuálně zručný (kdyby se neživil herectvím, vyráběl by prý nábytek). V každé roli dokáže změnit vzhled, řeč těla i akcent téměř k nepoznání. Bez pýchy, pouze z nezájmu, odmítá hrát ve filmech, v nichž jsou klišé; a nebere ani role, kde by už jen opakoval to, co jednou předvedl.

Bez překážek

A ukázal toho hodně. Poprvé se jako teenager dostal před kameru v sedmdesátých letech, pak se během osmdesátých let mihl v Gándhím a v Bounty a začal se prosazovat v divadle. Filmovou reputaci si začal budovat díky Pokoji s vyhlídkou a Mojí malé přádelničce. Když po Mojí levé noze dostal v devadesátých letech šanci v Hollywoodu, byl z toho trhák Poslední Mohykán. Od té chvíle byl pánem svého osudu a natočil novodobé klasiky Věk nevinnosti,Ve jménu otce či Čarodějky ze Salemu. Po vyčerpávajícím Boxerovi si ale dal na pět let pauzu, než se vrátil v Ganzích New Yorku. Dosavadní vrchol jeho kariéry nejspíše představuje drama Až na krev, za něž má druhého Oscara.

Když mu režiséři nabízejí scénář, často pro ně bývá první a jedinou volbou. Posledním zoufalým autorem, který musel léta čekat, než herec kývne, a dokonce překousnout první odmítnutí, byl ostatně Steven Spielberg se zmíněným Lincolnem. Day-Lewis totiž dlouho nemohl najít k ikonické figuře klíč. Nakonec zvolil subtilnější přístup a propůjčil Lincolnovi poměrně tenký vysoký hlas, který se neslučuje s vizí charismatického státníka, ale daleko spíše odpovídá historické pravdě. Publikum se tak setkává s nedokonalým člověkem, jenž dokázal prosadit své ideály navzdory mnoha překážkám včetně hlasové nejistoty.

To Day-Lewis jako by překážky překonávat nemusel. Narodil se do velmi dobré a umělecky založené rodiny: otec Cecil Day-Lewis byl spisovatel a básník, matka Jill Balconová herečka a dědeček sir Malcolm Balcon producent prvních Hitchcockových filmů. Z poněkud snobského a upjatého prostředí ale mladík utíkal do svého vnitřního světa; doteď upřednostňuje typy postav, jež prožívají bohatý vnitřní život a jsou izolované od okolí. Fyzickým vrcholem byl právě handicapovaný Christy Brown z filmu Moje levá noha pohybující se na vozíčku.

Nicméně jeden z nejpůsobivějších monologů na toto téma měl v jiném snímku svého oblíbeného režiséra Jima Sheridana. V Boxerovi z roku 1997 coby člen IRA a propuštěný vězeň Danny říká své lásce Maggie, že po dobu trestu na ni myslel tak často, až ožila v jeho hlavě a přestal slyšet vlastní hlas, takže teď s ní naživo nedokáže mluvit. Spousta nevyřčeného zůstává i mezi postavou zasnoubeného právníka Newlanda Archera a jeho zakázanou láskou Ellen ve Scorseseho adaptaci historického románu Věk nevinnosti. Jak Emily Watsonová v Boxerovi, tak Michelle Pfeifferová ve Věku nevinnosti zosobňují oduševnělé, andělsky nedostupné bytosti – a v mnohém odrážejí Day-Lewise i jeho postavy. Vždy jde o člověka, který vyzařuje zvláštní světlo a má co nabídnout, ale k němuž není možné příliš proniknout.

Na Daniela Day-Lewise nelze vyhrabat soukromý ani společenský skandál, na place se nechová jako primadona, a přestože si nevybírá typicky komerční látky, má na kontě řadu diváckých úspěchů a může si říkat o mnohamilionové honoráře. Na některé role se připravuje i několik let, během natáčení se nepřevléká z kostýmu a nepřestává mluvit přízvukem své postavy. Takovou pozici nemá nikdo na světě snad kromě Meryl Streepové. Mezi filmy si dopřává dlouhé pauzy, jež tráví s rodinou střídavě v Británii a ve Spojených státech. A na rozdíl od svého největšího vzoru Roberta De Nira se ani nezdá, že by byl s přibývajícím věkem ochotný hrát v kdejaké pitomině.

Legendy o disciplíně

O disciplíně, s níž přistupuje k rolím, kolují legendy. Ale sám Day-Lewis nemá vypichování excentrických detailů rád, protože prý zastírají náhled na celkové uchopení postavy. Ano, aby se mohl stát Sokolím okem v Posledním Mohykánovi, strávil několik měsíců v divočině a sám si lovil obživu. Aby působil jako boxer Danny, trénoval tři roky box, přestože tento sport nemá v lásce. Když hrál řezníka v Ganzích New Yorku, naučil se porcovat maso, jedl během natáčení pomocí vlastních nožů a odmítal v zimě nosit přes dobový kostým péřovou bundu, což odnesl těžkým nachlazením. Před každou scénou, kde měl projevit agresivitu, si navíc pouštěl rappera Eminema, aby se dostal do ráže.

Nenosí paruky a umělé vousy, ale nechá si vždy a vše narůst i za cenu nepohodlí. Při natáčení Mojí levé nohy údajně nevstával z vozíčku a prováděl spazmické záchvaty tak silně, až si zlomil dvě žebra. Zprávy o tom, jak se připravoval na roli homosexuála ve zmíněném komorním dramatu Moje krásná prádelnička z roku 1985, kde na sebe poprvé upozornil světovou veřejnost, nejsou známy. A lze jen doufat, že nepřijme roli narkomana, stejně jako s úlevou přijmout, že nevzal roli Ježíše v Umučení Krista.

O maximálním prožívání role podle Stanislavského svědčí i divadelní angažmá v Hamletovi na konci devadesátých let: v jedné scéně se psychicky zhroutil, protože si příliš intenzivně připomenul nevyrovnaný vztah s otcem, který předčasně zemřel. Tehdy zkrátka odešel z jeviště a už se na něj nevrátil. Jednou z vůbec nejpodivnějších etap jeho kariéry se stal „rodinný projekt“ Balada o Jackovi a Rose vyprávějící o patologickém vztahu nemocného otce, bývalého hippíka, a jeho dospívající dcery, který chtěl původně režírovat sám. Nakonec režijní iniciativu převzala manželka Rebecca Millerová, s níž po dobu natáčení odmítal být v jakémkoli jiném než hereckém kontaktu, protože jinak by nedokázal být přesvědčivý coby osamělý muž fixovaný na dítě.

Není divu, že po takovém napojení pro něj konec natáčení představuje hrozivý smutek. „Poslední dny jsou surreálné. V měsících, jež následují, cítíte prázdnotu. Obětovali jste tolik času rozpoutání duševního chaosu, že si podvědomě žádná část vašeho já nepřeje nechat tu postavu ležet ladem,“ říká. Proto je pochopitelné i zklamání, když se film nevyvede podle jeho představ, jako se to stalo s nešťastnou adaptací Kunderova románu Nesnesitelná lehkost bytí z roku 1988, kde režisér Philip Kaufman necitlivě změnil předlohu a Day-Lewis marně naléhal, aby jeho postava byla horším člověkem. Cvičením v marnosti byl i muzikál Nine, kde byl jako alter ego Federica Felliniho nucený zpívat a tančit.

S dělnickou třídou

Jisté je jedno: Daniel Day-Lewis je schopen zahrát cokoli, a jediné, co ho neláká, je to, co připomíná jeho život. „Proč bych měl hrát středostavovského Angličana ve středním věku?“ ptá se a odhaluje i své romantizované „třídní vědomí“: „Pocházím ze vzdělané střední třídy, ale identifikuju se s dělnickou třídou, protože lidé z ní se vyjadřují mnohem příměji.“ Netají se distancí k Laurenci Olivierovi, který je považován za nejlepšího britského herce všech dob, ale podle Day-Lewise nechápal podstatu filmového herectví a nedokázal se zbavit své divadelnosti ani aristokratické povýšenosti.

Právě tady lze ale vést drobnou polemiku. Day-Lewisovi nikdo neupře famózní talent a odevzdanost, nicméně i jeho styl herectví lze těžko nazvat civilním. Na rozdíl od zmiňovaného De Nira není Day-Lewis nikdy uvolněný. Vždy na sebe strhává pozornost a nutí diváky oceňovat výkon sám, nikoli se vnořit do děje. Jeho styl se hodí do klasicky stavěných nákladných dramat a dost se míjí s tím, jak dosahují realismu dnešní filmaři využívající paradokumentární postupy. Pokud je Day-Lewis někým, jehož povaha je lehce teatrální, jako je jedna z jeho nejpovedenějších kreací, cynický naftařský magnát Daniel Plainview ze zmíněného Až na krev, pak se vše umocní bez vedlejších efektů.

Vzhledem k pečlivosti výběru ovšem přešlapy víceméně nedělá. Jen s postupujícím věkem méně touží hrát vyloženě nesympatické lidi. Právě Lincoln mu prý umožnil ponořit se do lidské bytosti, která vzbuzuje lásku ve většině lidí, jež potkala.

Daniel Day-Lewis (55)

Britský herec s irsko-židovskými kořeny pochází z umělecké rodiny. Ze vztahu s herečkou Isabelle Adjaniovou má jednoho syna, další dva má z manželství s režisérkou Rebeccou Millerovou. Obdržel dva Oscary, první za životopisný snímek Moje levá noha (1989), druhý za drama Až na krev (2007). Další tři oscarové nominace získal za politické drama Ve jménu otce (1993), historické drama Gangy New Yorku (2002) a životopisného Lincolna(2012). Jeho největším komerčním úspěchem byla hlavní role v adaptaci dobrodružného románu Poslední Mohykán(1993).