Suttree

Cormac McCarthy (79) toho o svých postavách nikdy moc neřekne. Respektive: čtenáři podrobně přiblíží, jak mluví, co zažívají, do detailu a sugestivně se pak věnuje prostředí, v němž se pohybují. Jen pro sebe si ovšem nechává jejich pocity, motivace a většinou i osobní historii. Víceméně to platí také pro rozsáhlý román Suttree z roku 1979, jehož český překlad se oprávněně stal literární událostí sklonku uplynulého roku. Jistá výlučnost by tu ovšem byla.

Suttreemu bude něco kolem třiceti, žije v Knoxvillu ve státě Tennessee na začátku padesátých let minulého století, živí se jako rybář vlastnící rozpadající se hausbót, kde také žije a kde vedle řeky a putyk tráví nejvíce času. Donedávna měl ženu a dítě, které však z neznámého důvodu ponechal jejich osudu. Kapry, sumce, smuhy a kostlíny loví nejen proto, že je to nejjednodušší způsob, jak zdarma získat něco k snědku, ale navíc to třeba i prodat. Na souši se totiž jaksi necítí dobře, protože se jako šťastnější z dvojčat (jeho bratr zemřel při porodu) narodil „zadkem napřed, jako se rodí velryby a netopýři, formy života, jež se na souš nehodí, jimž bylo souzeno žít v jiných prostředích“.

Ano, Suttree má své pocity, dokonce je na McCarthyho poměry schopen zcela výjimečné sebereflexe. To když se před ním v několika delirických stavech (kvůli alkoholu a málem smrtelné nemoci) zjevují výjevy, s jejichž dekódováním nemá problém ani čtenář neznalý zákonitostí psychoanalýzy. Se světem má Suttree očividný problém, často se na něj zlobí a svět mu to zase vrací i s úroky.

Při znalosti ostatních McCarthyho děl je také překvapivé, že Suttree se vědomě snaží konat dobro. Autorovi ostatní hrdinové obvykle jiné zachraňují, jen když je do té situace vženou okolnosti nebo protože je spojuje společné nepřátelství vůči jejich protivníkům. Suttree se ovšem altruisticky stará i o ty, u nichž k tomu nemá důvod a kteří mu to nemají jak oplatit. Je v tom jistá dětská bezelstnost. Může souviset s tím, že Cormac McCarthy žil v Knoxvillu až do svých třiačtyřiceti let, popsané dobové prostředí tedy poznal jako malý chlapec. Celý děj je ostatně nahlížen jakousi optikou zdola: jako když se ulicemi města motá zatoulaný bezbranný tvor, který nemá situaci ve svých rukou a jemuž nezbývá než jen překvapenýma očima vnímat, co všechno se mu na toulkách přihodí.

Více než pět set stran knihy je nešťastnými událostmi tak napěchováno, že je nutné četbu prokládat pauzami, aby se z toho člověk nezbláznil. Přitom román nemá silný děj, těch zhruba pět let, které ze Suttreeho života pokrývá, je s výjimkou tří čtyř dramatických odboček, kdy rybář dokonce opustí hranice Knoxvillu, víceméně stále o tom samém: o každodenní Suttreeho snaze najít v životní rutině něco, co by ji proměnilo v onu perlu, po níž v jedné části tak bezvýsledně pátrá.

Suttree se opakovaně vystavuje situacím, u kterých mu musí být jasné, jak zákonitě špatně skončí. Jenže bez risku není zisku. Život je ta nejnapínavější, nejnebezpečnější a nejzábavnější hra, říká autor svým románem. Že při ní čas od času přicházíme k úhoně (její podrobnosti dokáže vylíčit opravdu barvitě a ve srovnání s ostatními svými romány nečekaně zábavně), to už patří k věci. Rozhodně to neznamená, že bychom kvůli tomu měli dělat nad světem kříž.

Ten si Cormac McCarthy schoval až pro svou poslední knihu, která je románu Suttree jakýmsi protikladem: apokalyptickou novelu Cesta z roku 2006. Možná právě kvůli tomuto zavrhnutí naší civilizace od té doby nic nenapsal.

Cormac McCarthy: Suttree
Přeložila Alena Dvořáková, Argo, 512 stran