Kopule na kraji světa

Prásk! Oči se otevřou do úplného procitnutí. 4.40, takhle jedu už čtvrtý týden. Vstávám, přikládám do krbu a jdu nahoru, abych nespavost nepřenášel na zbytek rodiny. Dnes se vracím do Hynčic pod Sušinou, na kraj světa pod Králickým Sněžníkem. Spieglitzer Schneeberg. Sudety. Vykořeněný kraj, co se z následků druhý světový dodnes nesebral. Teď má šanci – z kombinace farmaření a lyžování tu ve dvou údolích roste areál, kde nezažijete frontu na vlek. Na třech místech naráz stavíme dřevěné kopule pro après-ski bary. To je můj úkol. Proto ta nespavost.

Sbalit věci, nářadí, opravit urvanou zástěrku na Bručounovi. Bručoun je letitý landrover Martina Rajniše. Z včerejší návštěvy Duchcova jsem přijel pozdě a mechanik už nemohl. Tak je to na mně. Velká podložka a vázací drát.

Na desátou mám být v aťáku. Dnes končí „Týden v realitě“ – pracovní stáž pro studenty architektury. Klára kreslila Duchcovskou Marínu k budoucímu Moři Klidu a kráčející rozhlednu k Českému Brodu. Vypadá, že ji to bavilo.

Plně naloženého defendera nechávám v Letňanech, dál jedu metrem. Zpoždění hodinu, navíc jsem zapomněl hodit na střechu štafle. Herdek. V ateliéru lehký šok. „Mančaft“ si chce promluvit – prý se málo vídáme a vyděláme si tak tak na nájem. Bodejť, když všichni ostatní studujou a mají nejvýš dva dny v týdnu na ateliérovou práci. Trčet k tomu tři týdny v Hynčicích je jak věčnost. V Česku se skoro nestaví, s osmi realizacemi za rok jsme na tom vlastně furt dobře. Tohle povídání přesouvám na příští středu. Musíme dorazit běžící projekty a nachystat se na cestu.

V Monteku zašantročili půl kilometru lana. V Celtimě finišujou s výrobou plachet, přivezou mi je zítra po vlastní ose. To, zdá se, funguje. Jedu vyzvednout dvě nové akuvrtačky, v mraze odešly baterky a sklíčidlo. V pátek mají do čtyř, v 16.10 se už nechytám. Herdek. Vezmu naše metábko, stejně musím pro ty štafle…

Volají z Monteka, lano se našlo. Je na firmě. Tak ještě do Vinoře, další hodina v čudu. V sedm nabírám Hanku a Ondřeje na Ponte Negro. Fakt mám pocit, že vyplouvám na moře. Z týmu znám jen čtyři: Tom, Folťas, Hanka od nás z Archwerku a Ondra, co už tam byl. Ostatní jsou narychlo sehnaní studenti architektury z Liberce. Pirátská posádka, anebo stavební huť.

Cesta do Hradce je o. k., všude sníh. Bručoun netopí. Přistupuje Adam. Foltýnek se svou posádkou jsou hodinu cesty napřed. Volá Tom, máme je vyzvednout v Zábřehu. Prý srážka na přejezdu a neodhadnutelné zpoždění vlaku.

Kafe. Tady se láme civilizace. Dál na východ nejsou skoro žádné pumpy a vůbec žádné mcdonaldy. Zato krásná městečka. Probíjíme se přes Orlické hory–Vamberk–Žamberk–Červená Voda. Sněhové jazyky Bručounovi nevadí, zato po dlouhé cestě začalo něco hučet v motoru. Snižuju otáčky, je to trochu lepší. V Zábřehu jsme před půlnocí. Na nádraží chcíp pes. Vlak s klukama se vrátil z Řečan do Kolína. Zní to jak blbej vtip, to bude nadlouho.

Kolem kulturáku je živo. Podroušené skupinky se motají kolem, před schodama se schyluje ke rvačce. Jdem dovnitř. Vy jste ze Sulka? Ne… ehm. Jdeme dál, evidentně je jim to jedno. Na pódiu kytara, basa, bicí, zábava v plném proudu.

„Ahoj, já jsem Milan, servisák. Tebe neznám, kde děláš?“ Týpek odvádí Hanku na parket. Tak to jsem nezvlád, od příští písničky radši furt tancujeme. Parket se vyprazdňuje. V pohorkách jsem dost nápadnej. Pogo a rock’n’roll do dvou do rána.

Další azyl v zakouřeném nonstopu. Kluci jsou konečně tady. Vzhůru do hor, v pěti se už dá Bručoun docela zadýchat. Na Spartaku je tma, klíče jsou na zadním kole Foltýnkova Žluťáska. Tak tohle byla skoro čtyřiadvacítka. Na pokoji spí shaper Erik u spuštěného fejsbuku. Promazávám zaseklé sklíčidlo, vrní jako bubínek koltu. Vrtaček bude zítra dost. Vstáváme v šest a za dva, maximálně tři dny ty bary dokončíme.

        Martin Kloda, architekt