Bez Cháveze

Tuny mramoru a betonu na severu Caracasu osaměle trčí k modrému nebi. Gigantické a rozestavěné mauzoleum Simóna Bolívara, největšího vzoru Huga Cháveze, stejně jako celá Venezuela čeká, co bude dál. Hugo Chávez je (nebo byl, informace o jeho zdravotním stavu jsou v době uzávěrky velmi nejasné) čtrnáct let charismatickým a zdánlivě nenahraditelným prezidentem kdysi nejbohatší země Latinské Ameriky. Teď zmizel za zdí havanské nemocnice a nad Venezuelou se stahují mračna. Hned prvním je počínající ústavní krize.

Prezident, který byl v říjnu opět zvolen na šest let, nedokázal minulý čtvrtek ze zdravotních důvodů složit prezidentskou přísahu a Venezuela se ocitla za hranicemi ústavy, již prosadil právě Chávez, a také na pokraji otevřeného mocenského boje. Podle ústavy by moc měla přejít na viceprezidenta Nicoláse Madura (kterého Chávez ve svém posledním veřejném vystoupení označil za svého následovníka), pokud by byl Chávez prohlášen „absolutně neschopným“ ještě před složením přísahy, nebo na předsedu parlamentu Diosdada Cabella, pokud by neschopným prohlášen nebyl, a přesto přísahu nesložil – jak se nakonec stalo. V každém případě by měly do třiceti dnů proběhnout nové volby a v těch by mohla mít šanci demokratická protichávezovská opozice sjednocená okolo Henriquea Caprilese.

K tomu ovšem nedošlo. Viceprezident Maduro prohlásil, že milovaný Hugo může být dál prezidentem i bez přísahy, v čemž ho jednomyslně podpořil též venezuelský Nejvyšší soud. Chávez, jehož stav je neznámý, je nyní v podstatě na neomezenou dobu prezidentem, ve skutečnosti zemi řídí dva výše zmínění muži. Předseda parlamentu Cabello pak celé situaci propůjčil lehce mystický nádech, když prohlásil, že místo nemocného vůdce byl do funkce jmenován všechen venezuelský lid, protože „všichni jsme Chávez, lidé na ulici, paní, která vaří, soudruh, který pracuje jako hlídač, voják, žena, rolník i dělník, my všichni jsme Chávez“.

Opozice samozřejmě protestuje, podstatou situace a budoucností Venezuely je ale spor mezi dvěma křídly chávezovského hnutí. Viceprezident Maduro je kovaný levicový ideolog a velký obdivovatel kubánského režimu, pro který je Chávezova ropa základem ekonomického přežití. Předseda parlamentu Cabello je zase bývalý generál a Chávezův „soudruh“ z vojenské éry, jenž dnes zaštiťuje kliku narkobaronů a zkorumpovaných lokálních byznysmenů. Někteří venezuelští generálové jsou na amerických seznamech obchodníků s drogami a udržení u moci je pro ně otázkou přežití. Cabello má však mizerné vztahy s bratry Castrovými.

Kubánci, kteří mají Cháveze fyzicky v rukou, chtějí v čele státu pochopitelně Madura, pokud by totiž venezuelská ekonomická podpora ochabla, čelili by bratři Castrové skutečně zásadní krizi. Ve hře jsou Číňané, kteří Chávezovi napůjčovali několik desítek miliard dolarů a nechtějí o ně přijít, a Rusové, již mají zase ve Venezuele rozjeté prodeje zbraní. Spojené státy bez velkého sentimentu potřebují hladké dodávky ropy (Venezuela je jedním ze čtyř nejdůležitějších dodavatelů, zhruba na úrovni Mexika a v některých letech i Saúdské Arábie), zároveň ovšem musí myslet hodně doširoka. Pokud by zvítězilo křídlo Diosdada Cabella, Venezuela se může proměnit v jeden obrovský narkostát s vlivem na celou oblast.

S ropou a bez peněz

Současnou krizi neulehčuje ani ekonomická situace země. Venezuelské příjmy stojí na exportu ropy, nejdůležitějším zákazníkem jsou Spojené státy a během Chávezova vládnutí jenom odtud přiteklo do režimní kapsy přibližně tři sta padesát miliard dolarů. Comandante skutečně podle svých slibů masivně investoval směrem k nejchudším vrstvám Venezuelanů, nejednalo se však o systémové kroky kupředu, ale o jednorázové „dárky“ koncentrované především do předvolebních kampaní. Chávezovou specialitou byly tzv. misiones, programy výstavby zdravotnických zařízení, nákupních center nebo sliby výstavby domů pro obyvatele chudinských čtvrtí. Část se realizovala a režim se skutečně může pochlubit třeba sníženou úmrtností novorozenců či zvýšenou gramotností, na druhé straně však stojí třeba tristní stav infrastruktury včetně běžně rozšířených výpadků dodávek elektřiny v energetické velmoci Latinské Ameriky, vysoká inflace, nutnost dovážet většinu potravin a především dluhy.

Chávezovi totiž ropné příjmy na jeho „bolívariánský socialismus“ nestačily. Prezident během své poslední předvolební kampaně mohutně „investoval“ a deficit země se zvedl podle analytické sekce The Intelligence Unit týdeníku The Economist na astronomických patnáct procent HDP (to je více než schodek Řecka). Následovat budou nevyhnutelně úsporná opatření.

Po Chávezovi tedy nutně přijde opravdová ekonomická i politická kocovina a nic nenaznačuje, že předání moci proběhne podle demokratických pravidel. Dědictvím charismatického populisty je nestabilní země, která se lehce může stát noční můrou celé Latinské Ameriky.