Výbušná angličtina

Tiše se kradu do koupelny kolem spících spoludobrovolníků, s nimiž sdílím byt. Mám štěstí – švábi nikde, většinou se stejně objevují až večer. Rychle se oblékám do kalhot, které musíme při výuce nosit navzdory horku, jež Náblus sužuje po celý červen. Prý by nás naši žáci jinak nerespektovali. S pobavením přemýšlím, zda by mě někteří z mých povedenějších žáků mohli respektovat ještě méně než nyní. Oděvní proceduru zakončuji bílým tričkem s logem Project Hope, organizace, se kterou již téměř měsíc učím angličtinu a sportovní aktivity v největším městě Západního břehu, tzv. nekorunované královně Palestiny.

Jelikož se Náblus rozprostírá na strmých svazích dvou hor (jejichž vrchy jsou, stejně jako snad každý významný strategický bod v okolí, obsazeny izraelskou armádou), pěší pohyb ve městě obnáší zdolávání zdánlivě nekonečných schodišť. Ve své oblíbené pekárně se lámanou arabštinou zdravím s pekařem a kupuji si snídani. Posléze se vracím do centrály Project Hope, kde mám pár minut klidu na vypití skleničky čaje, který je, jako všechno jídlo zde, odporně přeslazený. Být zubařem v arabském světě musí být skvělý melouch i peklo zároveň.

Národnostní různorodost skupiny přiřazené k letnímu táboru v blízké vesnici Anabta dost dobře reprezentuje Project Hope jako celek – postupně se zdravím s kolegy z Mexika, Nizozemska, Irska a Francie. Někteří jsou ještě mladší než já, též vysokoškoláci, jiní zas podstatně starší, často i profesionální učitelé. Vyrážíme na cestu. V kakofonii anglických přízvuků rozprávíme o zážitcích předešlého dne a o tom, co nás čeká. Na místním stanovišti „servis“ taxíků, jež suplují neexistující veřejnou dopravu, se nás ujímá náš starý známý Abú Ajza. To není jeho pravé jméno, ale přezdívka, „otec Ajzy“, nedávno narozeného syna, o kterém vydrží mluvit celou jízdu. Ještě také čas od času významně pohlédne na ženské členy v naší skupince a dodá cosi o nejvyšším čase na svatbu. Cestou míjíme stroze šedou věž izraelské armády, která hlídá checkpoint.

Po příjezdu do komunitního centra v Anabtě, kde místní organizace pořádá desetidenní tábor pro vesnickou omladinu ve věku od asi pěti do patnácti let, nastává klasický chaos. I ten je symptomatický pro mou zkušenost. Obecně je nejlepší nevědět o dané třídě a žácích nic, neboť pak je člověk připraven na všechno. Kusé informace o úrovni, věku a počtu našich studentů, které k nám čas od času prosáknou, jsou většinou velmi mylné. Nebo jen místní mají diametrálně odlišné chápání distinkce mezi „začátečník“ a „pokročilý mluvčí“. Nakonec je jasné, že budu hrát fotbal na místním plácku. Po hodině frenetického běhání sem a tam si ještě rád prohazuji službu s kolegou a jdu učit. Dnes probíráme slovíčka spojená s městem, snažím se studenty zapojit pomocí dramatických scének. Někteří si to užívají, jiní však vypadají, že nerozumějí ani slovu.

Odpoledne mě čeká hodina v největším palestinském uprchlickém táboře Balata. Tento tábor je přes šedesát let starý a už dávno ztratil svůj provizorní stanový ráz. Nyní spíše připomíná jihoamerické favely – vlnitý plech, nahrubo a od oka stavěné zděné domy. Při hodině se opět uplatňuje můj poznatek, že dívky jsou mnohem aktivnější a snaží se podstatně více než chlapci. Ti uprostřed hodiny odešli, a když o půl hodiny později zjistili, že holky obsadily jejich místa blíže tabuli, popadl je amok. Posílám je ven a snažím se pokračovat. Pár se jich vrací a cosi kutí v koutě. Malou třídou otřese rána. Soudě podle flegmatických reakcí, moje studentky jsou na dělbuchy (a pubertální chlapce) podstatně navyklejší než já. Snad to příště půjde i bez těch výbuchů.