Přesvědčí Zeman poslance, aby dali jeho vládě důvěru?

Marek Švehla:

Tipnul bych si, že důvěru dostanou. Ve finále bude záležet na hlasech velmi nečitelné party Karolíny Peake. Přitom Zeman má obrovskou motivaci plus dobré vyjednávací schopnosti. Z mocenských i prestižních důvodů nebude chtít prohrát on ani jeho okolí, které poslalo do vlády několik lobbistů ze spřátelených firem, a ve vládě proto vidí možnost, jak přijít k penězům a vlivu.

Robert Břešťan:

Hlasování o důvěře bude i ukázka toho, jakou sílu a moc teď Zeman má. Z mocenských a prestižních důvodů by proto bylo logické, aby někdejší koalice udělala vše pro to, aby Rusnok důvěru nedostal. Na druhé straně pro ODS a její resuscitaci by nakonec bylo výhodné, aby Rusnok sněmovnou „prošel“. Přesto si myslím, že tenhle první Zemanův pokus nevyjde a Rusnokova vláda důvěru nedostane. Jakkoli podepisuji totální nečitelnost LIDEM.

Petr Honzejk:

Myslím, že důvěru spíše nedostane. Pokud by se to stalo, znamenalo by to, že napříště budou důležitější prezidentské než sněmovní volby. Pokud mají strany pud sebezáchovy, chtějí být dál rozhodujícími silami, hlavními mocenskými hráči, nepřipustí to. Je ale možné, že půjdou cestou krátkodobých výhod: ČSSD se přimkne k Zemanovi a stane se z ní hradní strana. ODS a TOP 09 budou chtít oddálit volby, aby se mohly vzpamatovat a vymezit se v nich proti Zemanově vládě. Bylo by to krátkozraké, sebezničující a destruktivní pro celý systém současné parlamentní demokracie. Ale vyloučené to není.

Erik Tabery:

Při pohledu na šéfa ČSSD Sobotku bych řekl, že se ta šance na získání důvěry zvyšuje. Strana se Zemana bojí a bojí se i reakce voličů, kdyby šla proti prezidentovi. KSČM může udělat cokoli a voličům to bude jedno. A pak jde o přeběhlíky. Nezapomínejme, že Pohanku a Melčáka kdysi také zařídil Zeman, takže už má praxi.

Marek Švehla: Cestou krátkodobých výhod to tu jde posledních možná dvacet let. Vlastně pardon – opoziční smlouva měla být natrvalo.

Jiří Leschtina:

Já jsem zastáncem řešení, které považuji za jedinou efektivní reakci na Zemanův tah s vlastní vládou. Rozpuštění sněmovny a předčasné volby. Jedině to odkáže Miloše Zemana do ústavního prostoru, v němž se zhruba pohybovali oba předchozí prezidenti. Vše ostatní rozšiřuje prostor Zemanovi i jeho vládě. Z tohoto hlediska pak není až tak důležité, zda vláda získá důvěru sněmovny, či nikoli. Jistě, asi bude lepší, když jí poslanci nepřitakají. Ale bude to takové popíchnutí prezidenta vidličkou tam, kde mohl dostat polenem přes nenechavé prsty.

Jindřich Šídlo:

Celý ten problém se dá redukovat na dilema Bohuslava Sobotky: Postavím se Zemanovi, ale tím i vlastním voličům? Ať udělá cokoli, velmi vážně tím riskuje, že se premiérem nikdy nestane. Pokud Rusnokova vláda dostane důvěru, podařilo se prezidentovi zcela změnit politický systém. Ovšem je to jen pokračování slabosti politických stran, která se naplno ukázala v prezidentské volbě. Od té doby jen fascinovaně a bojácně koukají na Hrad, co s nimi prezident provede.

Erik Tabery: Je zvláštní, že si ještě někdo z českých politiků myslí, že ustupováním něčeho dosáhne. Petr Nečas ustupoval Václavu Klausovi hodně, ale ani to nebylo dost a po první kolizi začal prezident pracovat na jeho pádu. Paroubek si chtěl udobřit Miloše Zemana, ale ten mu brzy nato podsekl nohy. Sobotka by měl jít do střetu, vlastně nemá co ztratit, už teď je jasné, že mu zvoní hrana.

Jindřich Šídlo: Ano. Ustupovat není kam, na protiútok není síla ani odvaha. Zbývá osvědčená kapitulace a doufat v milosrdnost vítěze.

Jiří Leschtina: Souhlasím s Erikem. Politik také může růst s velikostí (v tomhle případě spíš agresivitou) soupeře. Sobotka by měl objet sociálnědemokratické regiony a vysvětlovat, v čem je pro ČSSD spojení se Zemanem nebezpečné. Nemyslím, že je drtivá většina řadových straníků pro Zemana a jeho vládu. Jsou spíš zmatení, vykolejení, nevědí, co si myslet. Kdyby s nimi začal Sobotka komunikovat například jako Václav Klaus, když objížděl Občanské fórum před jeho rozdělením, mohl by ještě Zemana zaskočit.

Jindřich Šídlo: Sobotkův problém ovšem tkví v tom, že zřejmě většina členů jeho strany i jejích voličů považuje za svého předsedu stále Miloše Zemana.

Petr Honzejk: Nevíme jednu věc: jaká je reálná podpora Rusnokově vládě mezi voliči. Myslím, že nyní vznikají různé interní průzkumy a podle nich se budou například v ČSSD rozhodovat. Pokud se ukáže, že Zeman nemá tak velkou podporu, jak se se staženými kalhotami nyní soudí, půjdou strany proti němu. A i on sám má určitě pro tenhle případ připravenou nějakou ústupovou variantu.

Jindřich Šídlo: Tak to bych si tipnul: Rusnok bude dnes na 50 procentech minimálně. Tak to chodí, Češi milují odborníky.

Erik Tabery: Svíčku na to.

Marek Švehla: Ustupováním se ničeho nedocílí, tedy kromě jistého oddechu v parlamentním bufetu. Už vidím Sobotku, jak zvedá ruku proti Rusnokovi a Zeman na to ze tří metrů ve sněmovně kouká.

Petr Honzejk: S těmi padesáti procenty podpory nevím, nevím. Podle diskusních příspěvků na webech třeba takový Fischer nepatří mezi šampiony voličských srdcí.

Jindřich Šídlo: Fischer je jistě problém. Ale to je ta mlčící většina, která nakonec překvapí…

Petr Honzejk: Obecně vzato, v české politice se můžeme spolehnout jen na to, že se stane něco naprosto nečekaného.

Jiří Leschtina:

Volební výsledek ČSSD by nijak neohrozilo, kdyby nehlasovala pro Zemanovu vládu. Naopak. Voliči chtějí stranu s vedením a hlavně s předsedou, z nichž vyzařuje jasný tah a sebevědomí. Když to nevidí v mladší generaci politiků, nostalgicky se ohlížejí po dinosaurech.

Robert Břešťan: Mně z toho vychází, že hlavním poraženým je teď paradoxně ČSSD. Rusnokova vláda posílí volební šance SPOZ a ubere ČSSD. A případný druhý pokus pro Sobotku prospěje před volbami jedině ODS a TOP 09. Jediné rozumné východisko pro ČSSD jsou předčasné volby. Jenže na to sama nestačí a v „tandemu“ Sobotka – Hašek se společné rozumné východisko najde těžko.