Ohrožují centrální banky demokracii?

Ekonomikou většinou hýbou nové technologické objevy, války, přírodní katastrofy nebo politici prostřednictvím daní a utrácení veřejných prostředků. Centrální banky byly v horším případě v područí politiků a jejich kroky tomu odpovídaly, v lepším případě více či méně nezávislé a jejich rozhodování nemělo větší ambice než zmírňovat hospodářský cyklus. Od instituce vedené nevolenými odborníky bychom ani jinou úlohu neměli vyžadovat. Pokud si ale dáte čas a prolistujete archivy finančního tisku, zjistíte, že se v poslední době mnohem častěji píše o Fedu než o Baracku Obamovi, o Bank of England než o Davidu Cameronovi, o Evropské centrální bance než o Evropské komisi či národních vládách států eurozóny. V okamžiku, kdy fiskální politika v řadě zemí dospěla ke svým limitům, vyčerpal se prostor pro vlády a parlamenty hýbat ekonomikou. Dilema mezi snižováním rozpočtových deficitů a snahou zmírnit recesi výrazně zúžilo jejich manévrovací prostor. V tomto momentě dramaticky roste role a význam centrálních bank. Logicky se otevírá otázka demokratického deficitu nezávisle fungující technokratické instituce s obrovským vlivem na ekonomiku.

Na přelomu loňského a letošního roku se v USA řešil tzv. fiskální útes, tedy dopady výrazného zpřísnění federální rozpočtové politiky vyplývající z neschopnosti nalézt v Kongresu politickou shodu na státních výdajích a příjmech.Přestože jde o téma prvořadého významu a přestože přijatý kompromis byl nakonec pouze polovičatý, finanční trhy se jen lehce zhouply. Ale když v květnu šéf Fedu Ben Bernanke naznačil, že by se mohl pozměnit kurz měnové politiky, spustil na trhu s dluhopisy i akciemi zemětřesení, které je cítit dodnes. Výnos desetiletého státního dluhopisu za poslední dva měsíce stoupl o celý procentní bod na 2,6 procenta. Akciový trh ztratil šest procent, později se zotavil, nicméně stále se neodvážil překročit hranici dosaženou před varováním centrální banky. Prezident ani Kongres nyní nemají nad americkou ekonomikou takovou moc jako Fed.