Paprika

Použít sny pro léčení neuróz a traumat navrhl už na konci předminulého století otec psychoanalýzy Sigmund Freud. Co kdyby ale psychoterapeuti mohli do snů svých pacientů přímo vstoupit a problémy řešit v jejich podvědomí? Takový nápad slouží jako výchozí bod surreálné literární grotesky Paprika od japonského klasika žánru science fiction Jasutaky Cucuiho. Produkt geniálních vynálezců z Ústavu pro experimentální psychiatrii dává léčbě psychicky nemocných naprosto nové možnosti, ale jak si žádají pravidla žánru, převratná metoda se vymkne z rukou. Nejenže se sami terapeuti nakazí temnými představami z podvědomí, ale snové halucinace se začnou zhmotňovat a terorizovat svět.

Paprika je po Pekle (2009) a Konci stříbrného věku (2011) třetím do češtiny přeloženým románem ósackého spisovatele Cucuiho, který je ve svých osmasedmdesáti letech považován za jednu z hvězd japonské literatury. Autor bezmála osmdesáti knih, z nichž více než polovinu tvoří povídkové sbírky, se proslavil hlavně jako představitel žánru sci-fi, jenž otázku „co by bylo, kdyby“ míchá se satirou, černým humorem a zmíněnou znalostí psychoanalýzy. Pozice žánrového autora přitom nijak neumenšuje Cucuiho slávu v literárním světě: je držitelem většiny nejdůležitějších japonských literárních ocenění a ve Francii se stal rytířem Řádu umění a literatury.

I další celosvětově populární japonští autoři posledních několika dekád jako Kóbó Abe či Haruki Murakami do svých románů rádi přimíchávají fantastické prvky. Oba jmenovaní však zároveň disponují japonským citem pro harmonii a střídmost, zatímco Cucui je spíše literární střelec. Jeho styl připomíná zběsilou estetiku manga komiksů či animovaných filmů pro teenagery.

Jak v doslovu připomíná překladatelka Anna Křivánková, na Papriku je lepší pohlížet optikou jedné větve chlapeckého komiksového žánru mangy, v němž krásné dívky hrají roli „objektu mužského pohledu“ a vzbuzují ochranitelskou touhu. Přinejmenším si pak odpustíme rozhořčení z lehkomyslných záletů geniální vědkyně Acuko Čiba, která s pomocí svého svůdného alter ega jménem Paprika – jež dalo románu jméno – léčí dobře postavené neurotické klienty ve snech mimo jiné i sexem.

Všechno je dobře utajené a všechno funguje až do chvíle, než jí bezdrátovou verzi přístroje pro vstup do snů ukradnou kolegové z ústavu a začnou ji používat coby jakousi snovou wi-fi, s níž se lze procházet podvědomím kteréhokoli člověka. Cucui si přitom nedělá velkou hlavu s vysvětlováním vědeckých principů: když má pocit, že děj začíná stagnovat, prostě vytáhne další fantastickou a dosud netušenou funkci přístroje, která vyprávění znovu nakopne.

Co na začátku působí jako trochu suchá konverzační sci-fi, v níž se až příliš řeší zamotané vztahy v ústavu, vrcholí v poslední třetině honičkou, kde hrdinové i čtenáři přestávají rozeznávat hranice snů a reality. A když pak městem pochodují zhmotněné neurózy a útočí na bezbranné občany, je to už imaginace utržená z řetězu.

Kromě toho ale Paprika obsahuje i silný motiv kritiky psychiatrie a představy, že duši lze exaktně léčit. V Japonsku totiž tento obor v souladu s tradicemi pomáhá držet problém civilizačních a psychických chorob mimo společenskou debatu.

Jenže na hlubší analýzy Cucui od určité chvíle přestane mít čas. Vše musí ustoupit zběsilému ději - a je to na škodu čtenářského zážitku. Přeskakování mezi realitou a snovými představami mu dávalo minimálně prostor k mnohem propracovanějším vizím. Kdo si chce užít opravdový halucinační kaleidoskop, ať sáhne po animované verzi Papriky od Satošiho Kona z roku 2006. Knižní předloha je spíš bláznivá jízda bez zapnutých bezpečnostních pásů, v níž jsou civilizační neurózy víc zdrojem žánrových gagů než důvodem k zamyšlení.

Autor je hudební publicista

Jasutaka Cucui: Paprika
Přeložila Anna Křivánková, Odeon, 336 stran