Vstávám už v půl šesté, což je na mě nezvykle brzo. Ale významnému zážitku je třeba něco obětovat. Procházím potemnělým a ještě ospalým městem k autu, které jsem nechal stát radši ve svahu, kdyby zase nechtělo nastartovat. Podle dohody přesně v 6.00 vyzvedávám tátu. Čeká nás jízda po dálnici „přes kopec“ do Drážďan, odkud začínáme naši vlakovou cestu.
Parkujeme v sídlišti kousek od nádraží. V 7.30 přistavují naši zdvojenou soupravu ICE do Frankfurtu. Jednotky jsou ale řazené obráceně, takže můj plán s místenkami úplně na konci vlaku s možností pozorovat trať (kabina vlaků ICE je oddělena od cestujících pouze sklem) nevyšel. Naštěstí jde dobře koukat z okna na straně.
Přesně podle jízdního řádu se v 7.53 vlak dává do pohybu. Cesta ubíhá klidně, dáváme si svačinu. Po průjezdu Lipska se začíná dostavovat únava, krajina je jednotvárná, a tak s tátou chvílemi dřímáme.
Ve Frankfurtu máme dvě hodiny čas, využíváme ho k procházce do centra. Před odjezdem ještě vidíme francouzský TGV, který dennodenně vyráží ve 14 hodin na dlouhou cestu do Marseille. My si sedáme do moderního vlaku ICE3 a vyrážíme do Bruselu. Radost z toho, že tentokrát místenky vyšly a sedíme hned za prosklenou kabinou řidiče, vydržela jen do doby, než strojvedoucí zmáčkl tlačítko a celé sklo se zabělelo.
Po zastávce na frankfurtském letišti vlak vjíždí na novou trať určenou pouze pro rychlovlaky a na naší jízdě je to ihned znát – za chvíli displej rychlosti ukazuje 250 km/h, na okamžik dokonce 283 km/h. Ani si nevšimneme, že jsme přejeli hranice, a už stojíme v belgickém Lutychu. Když po deseti minutách stále neodjíždíme, začínám tušit, že mé neustálé chválení přesných západoevropských vlaků byla chyba. Po dalších deseti minutách se ozve vícejazyčný rozhlas. Moc se omlouvají, ale dál se nejede. Máme zkusit čtvrté nástupiště, odkud za dvě minuty odjíždí belgický rychlík. Na nástupišti ale stojí jeden omšelý vagonek, který jako by z oka vypadl našim starým motorákům někdy z padesátých let. Tohle že je rychlík do Bruselu? Belgický průvodčí je nejdříve vyděšen, kde se vzalo na padesát zmatených cestujících s kufry, pak ale zavelí a všichni se hrneme dovnitř. Za pár desítek minut už brzdíme v Bruselu. Jsme tu nakonec jen o čtyřicet minut později, než byl původní plán.
Vlaky do Británie odjíždějí z oddělené části nádraží, kde vás u vstupu důkladně prolustrují. Nejdříve přepážka kontroly jízdenek, pak belgická pasová kontrola. Celník pečlivě zkoumá mou novou občanku, ale po pár minutách nás propouští k další přepážce, kde sedí britský imigrační úředník. Nakonec ještě musíme projít bezpečnostními rámy a skenováním.
Vše je v pořádku, takže nástup do 18. vagonu, kam máme místenky. Je znát, že vlaky Eurostar z doby otevření tunelu pod kanálem v roce 1994 toho mají již dost za sebou – sice čisté, ale trochu opotřebované. Opět na minutu přesně se v 19.52 odlepujeme od peronu, zamíříme do jediné mezizastávky ve Francii a poté tunelem do Británie. Jízda trvající asi dvě hodiny není nijak zajímavá, jsem rád, když se vynořujeme na druhé straně. V Londýně ve 21.03 místního času naše 1200 km dlouhá cesta končí. Po nezbytné celní kontrole (dvacet minut ve frontě a pět vteřin pohled na občanku) vcházíme do haly, kde nás čeká náš kamarád Honza. Ještě si vyřídíme slevovou Oyster kartu na metro a náš třídenní pobyt může začít.
Martin Havránek,
železniční nadšenec, Ústí nad Labem
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
