Anarchista (poznámky k románu)

Půdorysy próz Magdalény Platzové (41) se již od jejího povídkového debutu Sůl, ovce a kamení (2003) vesměs nespokojují s pobýváním dějů v české kotlině. Hrdinové a hrdinky cestují, poznávají svět v souvislostech, jejich mysl není omezena na „tady a teď“, ale vydávají se nebo jsou vrženi a vrženy do „dějin“. Jakmile se horizont u Platzové takto rozšíří, nadýchne, roste i umělecká kvalita jejích děl. Není náhodou, že autorčiny romány Návrat přítelkyně (2004) a Aaronův skok (2006) očividně převyšují povídkové svazky – kromě debutu vydala pražská rodačka v roce 2008 soubor Recyklovaný muž. Záložka jejího nového románu uvádí, že Aaronův skok má v edičním plánu na příští zimu newyorské nakladatelství Bellevue Literary Press a citován je nejmenovaný recenzent německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung, který tvrdí, že Aaronův skok je „tím nejlepším, co bylo za poslední roky v Čechách napsáno“. Troufneme si tu rovnou říct, že román Anarchista v ničem za Aaronovým skokem nezaostává, ba naopak – pro pisatele recenze je letošní novinka zatím nejlepší knihou Magdalény Platzové.

Výprava za poznáním

Začátek a konec Anarchisty se odehrává na Manhattanu, kde večer, v dešti a v říjnovém chladu, čeká na jednoho svého známého, rumunského malíře Máriuse, český historik Jan. Mají se tu setkat uprostřed tábořících demonstrantů protestu Occupy Wall Street (píše se tedy, i když to takto výslovně v próze nestojí, rok 2011). Mezi těmito dvěma manhattanskými póly se rozprostírá území zabírající široký časoprostor, komponovaný do dvou částí – Americké stopy a Josefův sešit.

Historik Jan, narozený na začátku sedmdesátých let, se po rozchodu s manželkou rozhodne pro radikální obrat – odejde z redakce nejmenovaných novin, vrátí se ke svému oboru, k historii, zažádá si o „stipendium na jedné univerzitě v New Yorku“, obdrží je a odcestuje tam. Přijíždí za oceán s úmyslem najít materiál k tomu, co posledních několik let před jeho předčasnou smrtí uhranulo Josefa, Janova přítele. Josef byl „posedlý Andrejem B., ruským anarchistou“, o kterém tvrdil, že je skutečným Janovým pradědou. Josef měl literární ambice, vydal dvě prozaické knihy a v jeho pozůstalosti kromě jiného byl nalezen sešit s nápisem Anarchista. „Byl to nedokončený text, poznámky k románu, který chtěl Josef zřejmě jednou napsat,“ podotýká Jan v úvodní kapitole. Ta expozice může pro někoho vyznívat poněkud vykonstruovaně, ale je rozsahově střídmá a rychle ustupuje Janově americké pouti, při níž pátrá po stopách onoho anarchisty Andreje B., který coby devatenáctiletý mladík v Americe spáchal neúspěšný atentát na podnikatele, sběratele a filantropa Johna C. Kolmana. Setkává se při sběru materiálů s podivuhodnými postavami, nahlíží do osudů skrze porůznu získané písemnosti i hovory vedené s Kolmanovými potomky. Pozvolna se mu skládá dohromady obraz a představa, které si ve vztahu k Andreji B. nebyl s to dát dohromady zesnulý přítel Josef.

Druhá část, Josefův sešit, pak relativně uceleně vypráví životaběh anarchisty Andreje B. poté, co byl po čtrnáctiletém žaláři a dalším pronásledování ze Spojených států roku 1919 deportován do komunismem uchváceného Ruska. Z něho se mu po ztrátě všech iluzí o sovětské vládě podařilo uniknout zpět do civilizovanějšího, méně surového světa. Pochopil, že bolševismus je slepou uličkou, avšak svůj sen o ideálnějším společenském uspořádání nepřestával snít, byť to bylo čím dál těžší. Josefův sešit se tak dá vnímat buď jako Janovo poučené scelení „poznámek k románu“, anebo jako fragment, který zůstal po Josefovi a jemuž díky první části, tedy zásluhou Janova pátracího úsilí, už můžeme porozumět.

Ve velkém světě

Možná je to dílem i kvůli tomu, že Magdaléna Platzová dlouhodobě pobývá v zahraničí (v letech 2009–2012 žila v New Yorku, nyní bydlí s rodinou v Lyonu), ale faktem prostě je, že v Anarchistovi se potkáváme s prózou, která je osvobodivě oproštěna od „domáckého“ psaní současné české produkce. A vůbec nejde o to, že děj románu se dotýká československých a českých dějin jen velmi volně. Běží o něco daleko podstatnějšího: o velkorysost autorské gestikulace, která dokáže vyprávění oprostit od detailismu, o vzdušný styl mocný výrazné charakterizace postav a situací. V této čistotě tahů Anarchista překonává Aaronův skok, v němž se Platzová ne vždy vyhnula stylově zatuhlé, tezovitě vzorné vsazenosti jedince do dějin (ovšem při překladu do jiného jazyka možná tato názornost přináší užitečnou dávku srozumitelnosti).

Anarchista je autorčino dílo dosud nejotevřenější. Podle všeho se rodilo z otázek, které si spisovatelka kladla nad stavem současného světa, nad možnostmi, kudy v něm vlastně jít dál. Platzová anarchistu Andreje B. ani nesoudí, ani s ním nesympatizuje. Snaží se přijít na kloub tomu, co protagonistu a jeho anarchistické druhy a družky vedlo k radikálním činům, co způsobovalo jejich hnutí mysli, v jakém stavu se nacházela společnost, jež anarchismus zplodila.

John C. Kolman, na něhož Andrej nepřesně vystřelil a bodl jej do nohy, nebyl žádný svatoušek, byť vykazoval filantropické aktivity a zanechal po sobě cenné umělecké sbírky. Kolman neměl s lidmi, jimiž na přelomu 19. a 20. století podnikatelsky vládl, slitování. Byl to tvrdý, bezohledný muž, jenž navenek i v sobě zapřel jakýkoli podíl na mrtvých, které jeho počínání také přineslo. Razantnost akcí Johna C. Kolmana vyvolala protiakci. Jednalo se doslova i obrazně na krev. Tvrdost tehdejšího života a počínání si stěží dovedeme představit.

Historik Jan je tedy konfrontován jak s idealisty hledajícími východiska z krize před sto lety, tak s lidmi, kteří sní své sny o přijatelnějším uspořádání věcí veřejných v naší době. Jedním takovým je zmíněný rumunský malíř Márius. Nejprve na Jana vytáhne argumentaci známého filozofa Slavoje Žižeka, za pár týdnů je pro něj týž Žižek passé a vyznává jiné hlasatele nových pořádků. Zatímco anarchističtí předchůdci byli zaťatí, vytrvalí a pro své ideály nasadili celou svou existenci, dnešní Máriusové nemají v sobě tuto odhodlanost, svět je tekutější a oni s ním. Navzdory rozlezlé tekutosti a navzdory tomu, že „naděje na vnitřní změnu člověka“ je „stále znovu odsouzena k prohře“, historik Jan v úplném konci románu soudí, že přesto má nynější manhattanský protest smysl, že ta naděje nemizí, obnovuje se, protože patří do lidské výbavy.

Anarchista v nejmenším není dílem ideologickým ani dílem někomu evidentně stranícím, avšak ideovým ano, a to v míře vrchovaté.

Autor je redaktorem MF DNES.

Magdaléna Platzová: Anarchista (poznámky k románu)
Torst, 212 stran