Dopisy

ANKETA

Respekt 27/2013

V anketě pan Vachler píše, že „náročnější festivalové snímky přicházejí z větších zemí světa“. Vnímám to jako obvyklou českou výmluvu typu „my za nic nemůžeme, přece jsme malá země“. Zaprvé Česká republika malá není (je v první třetině evropských států, co se počtu obyvatel týče). A zadruhé – pokud je pro nějaký účel nějaká země příliš malá, existuje velmi jednoduché východisko: zkrátka se na tu zemi neomezovat!

Michael Haneke, Jasmila Žbanićová a mnoho dalších režisérů pochází ze států, které jsou menší než Česká republika. Vyhrávají přitom ty nejprestižnější světové ceny. Pracují s francouzskými herci, německými penězi atd., hranice prostě ignorují. 

Stefan Ratschan, Praha 

Inspirace Červenou královnou

Respekt 26/2013

Rád bych poděkoval paní Štorchové za pojmenování jedné z největších bolestí českého vysokého školství. Přes dvacet let totiž nestačilo k tomu, aby se naše centra vzdělanosti oprostila od sebestřednosti a z ní plynoucí provinčnosti. Jak jinak totiž nazvat stav, kdy například vedoucí kateder okupují své posty bezmála „na doživotí“, připojují své podpisy pod výzkumné výsledky talentovaných doktorandů a vytvářejí kolem sebe kliky spřízněných kolegů? Mlčící většinou je pak status quo udržován a omlouván slovy: „Tak to prostě chodí.“

Představte si, že jste nastoupili do nové práce. Ta má však tří- až pětiletou zkušební lhůtu. Stáváte se „dělníkem vědy“ a velmi rychle vám dojde, že je třeba se bleskově rozkoukat „kdo s kým“, protože ani sebelepší akademické výsledky vám nemusí budoucí úvazek na přeplněné katedře zajistit. Takový je až příliš často úděl českého doktoranda. Lze však tyto osobní vazby uvnitř univerzitních komunit zcela vyškrtnout? Patrně nikoli, je ale třeba je nabourávat zvenku kvalitními a průhlednými výběrovými řízeními, která přitáhnou „čerstvou krev“, a klidně i tu zahraniční. Jak jinak pomoci budoucím vědcům ke konkurenceschopnosti v mezinárodním prostředí než vyučováním v akademické lingua franca – angličtině?

Vysoké školy musí být měřítkem morálního kreditu. Demoralizace je v této zemi jednoduše příliš mnoho na to, aby si vzdělávací instituce mohly dovolit nadále u studentů podporovat dojem, že nejrychlejšího úspěchu se dosahuje přes známosti. Reflexi kvality českého školství za nás nikdo neudělá. Vážené vědecké kapacity, chce to sebrat odvahu, rozhlédnout se kolem sebe a položit si jednoduchou otázku: „Nejsme zahleděni sami do sebe?“

Pavel Borecký, Anthropictures

Léčba extází 

Respekt 24/2013

Informace o možnostech léčby extází jsou zajímavé, existují ale také přístupy alternativní terapie, kde lze stejných výsledků dosáhnout bez použití drog (v tomto případě šlo o odhalení traumatu při a po porodu, jehož následky si pan Lukáš nese celý život). Těchto přístupů je mnoho (rodinné konstelace, regresní terapie apod.) a vydaly by jistě na další, neméně zajímavý článek.

Zuzana Gelfand