Poblouznění

Monotónnost tohoto pracovního týdne byla sama o sobě nepříjemným zážitkem. Nikdy jsem se necítil v práci tolik jako robot. Nikdy se mi nestalo, že by se mnou nikdo nezašel večer na pivo nebo na squash, ale tento týden byli všichni vytížení. Vstával jsem v šest ráno a v šest večer jsem se vracel. Den po dni. Od úterý jsem se nemohl dočkat pátku. A pátek, díky subjektivnímu vnímání času, na sebe nechal pěkně dlouho čekat. Bylo to ubíjející!

Ale co čert nechtěl! Potkal jsem JI. Šel jsem zadumán, litoval jsem se a nevnímal jsem okolí.

Utíkala přímo proti mně, rozrážela lidi kolem, křičela: „Pozor! Pozor!“ a taky: „Uhněte!“

Rozruch se stupňoval, ale já byl myšlenkami jinde. Plánoval jsem si, jak zítra zdůvodním výpověď, kterou dám šéfovi na stůl. Už mě to prostě ve firmě štvalo. Měl jsem pocit zmařeného života, potřeboval jsem radikální změnu.

Bác!

Narazila do mě. Byla to nehoda, která se běžně nestává. Nečekal jsem to! Zcela nepřipravený jsem upadl na záda a částečně v šoku ležel a přerývaně dýchal. Byla nádherná. Náhoda mi dopřála opravdu skvostný pohled. Normálně bych řekl, že mě její krása srazila na kolena, ale lhal bych, protože jsem ležel a ona ležela na mně. Její krásně tvarované poprsí se jemně dotýkalo mé propocené košile.

„Pomozte mi!“ vyhrkla a otočila se za sebe. Viděl jsem, že se k nám blíží dva muži, kteří hodně spěchají a vypadají naštvaně. Pozvedl jsem obočí.

„Pronásledují mě!“ vysvětlila. „Pomůžete mi?“

Jen jsem přikývl, bez rozmyslu jsem souhlasil. Stále jsem byl ochromen její nádherou. Dostala mě tím, jak něžně prosila.

„Díky, děláte dobrý skutek!“ řekla a zvedla se. Než se dala na útěk, sebrala ze země nějaký předmět, který jsem neviděl, a byla pryč.

Rychle jsem vstal a odhadoval vzdálenost, za kterou se ti dva kolem mě proženou. Naplánoval jsem si to dokonale. Lépe by to nevyšlo, ani ve filmu. A stejně, jako ve filmu, jsem i já doufal, že mi potom ta žena padne k nohám.

Muži šli vedle sebe a já zamířil mezi ně jako klín! Připravený rozrážet. Vzdálenost mezi nimi se zvětšila, když si mě všimli. Chtěli mě obejít každý z jedné strany. Netušili, co zamýšlím, prostě by mě minuli. Metr od nich jsem dal ruce za sebe, ale ne za záda, zaťal pěsti, přitáhl je co nejvýš, vytočil dlaně nahoru a vší silou jsem je praštil na střed těla. Pěkný spodní hák, ten samý, kterým Rocky Balboa oplácel Apollu Creedovi, jen dvojitý! Oba se skáceli. Dokonalá rána, za kterou by se nestyděl ani profesionální zápasník!

Stál jsem nad nimi a sledoval jsem, jak popadají dech. Byl čas zmizet!

„Stát!“ ozvalo se za mnou. Otočil jsem se. Jeden z těch mužů byl na nohou. Sevřelo se mi hrdlo.

„Vy idiote!“ vyštěkl. „Co jste si myslel?!“

Nechápal jsem jeho reakci.

„Víte aspoň, kdo byla ta žena?“ zeptal se.

Nevěděl jsem. Zakroutil jsem hlavou.

„Zlodějka, vy tupče! Chodí k nám krást! Kde myslíte, že bere na ty fešný hadry, co nosí?“

Opět jsem nevěděl. Nezmohl jsem se na odpověď.

„Máme s bráchou knihkupectví. Krade nám nové romány, vždycky se nastrojí tak, že ji nepoznáme. Dneska asi měla chuť na kurz španělštiny, protože ukradla česko-španělský slovník!“

„Omlouvám se!“ řekl jsem. Nic dalšího mě nenapadlo. Stál jsem tam, jako opařený, strašně jsem se styděl. Musel jsem být rudý i na zadku nebo tam, kde se před chvílí její prsa dotkla mé košile. Její jediný dotek mě pálil jako rozžhavený cejch nebo dotek pekla. Odplivl jsem si. „Sorry, chlapi!“

Oba dva už kráčeli pryč, nevšímali si mě a skupinka lidí, která postávala opodál a která nedostala možnost vybrat si správnou stranu, za kterou se bude bít, se rozutekla.

To chce rum, pomyslel jsem si.

Sáhl jsem do kapsy, abych zjistil, na kolik panáků mi zbývá, ale peněženka byla pryč. V nedohlednu, nečekaně, měla ji ta krásná zlodějka!

Takže zítra místo výpovědi vyplním žádost o finanční zálohu z příští výplaty!