Jen šmouha po nebi

Někteří autoři próz s tematikou nedávné historie rádi využívají archivních rešerší (Kateřina Tučková v románu Žítkovské bohyně) nebo stavějí na bezmála kronikářském přístupu k materiálu (Jiří Hájíček v Rybí krvi). Ivan Binar (70) na to šel ve své próze Jen šmouha po nebi opačně. Na období po únorovém komunistickém puči se podíval fantaskním, groteskně zkreslujícím kukátkem. Pro svůj příběh vytvořil umělý, napůl snový, přitom bolestně konkrétní svět a vyčaroval pitoreskní hrdiny, v jejichž krkolomných osudech se zračí pokřivenost reálné epochy.

Záměr to byl ambiciózní. Binarova próza v sobě zpočátku skutečně má něco z pitvorně přízračné, ale i osvobodivé a mýtotvorné hravosti pověstného Plechového bubínku Güntera Grasse. Skupina vysídlenců, pro něž autor vymyslel slovo „přihnanci“, se za trest ocitne v pohraničním městě duchů zvaném Spálené, jehož původní obyvatelé byli pro změnu odsunuti jinam. Dějinný vzorec samozřejmě poznáváme. Konkrétní detaily jsou však zdeformovány jako v křivém zrcadle a posouvají vyprávění k absurdnímu podobenství. První stránky prózy nás vtáhnou do přitažlivé nejistoty: Co nového nám tento zlý sen o naší minulosti odhalí?

Binarovi přihnanci tvoří nesourodou hrstku lidí, majících společné jen jedno: neznámo proč byli „vylosováni“ jako nepřátelé lidu. Kromě mladíčka Antonína Bartoše, jenž příběh v retrospektivě vypráví, jsou tu slovutný profesor, hraběnka v teplácích, muzikant Frost, zavilý úředník Klápště a také pan Raus se svým retardovaným, věčně se řehnícím Vladislávkem. Ten plní roli grassovského bubeníčka, svatého blázna, jehož nejapný smích podtrhuje děs a křeč zvrácené doby. Beze slůvka vysvětlení je hlouček vyvlečen z domovů a posléze zahnán za magickou „bílou čáru, nalajnovanou fotbalovou lajnovačkou přes celou krajinu“. Až do „leproserie“ Spáleného, kde život dávno zhasl.

Zpočátku, kdy ještě netušíme, kam se vyprávění bude ubírat, má Binarova próza tah a zneklidňující kouzlo. Fantaskně a ironicky vykroužený odstup od skutečnosti naznačuje, že realita je cosi zrádného a zlověstného; nelze jinak než být ve střehu. Nesourodí hrdinové stojí na novém začátku, před nutností vyrovnat se s absurdním vyhnanstvím. Budoucnost může přinést cokoli; dějiny jsou cosi cizího a zlého; z kamarádů z dětství se klubou mučitelé a pohůnci moci, v jejichž ústech se rodný dialekt mění v grázlovský argot: „Poščaj nam, Bartoš, ty tvoje fajne rodle!“ Tady má nadsázka ještě svůj říz a věrohodný, neschematický kontext. Tuto laťku text bohužel dlouho neudrží. Když zpustlé městečko opět zalidní indiferentní „oblečenci“ (další Binarův přesný novotvar), záhy shledáme, že namísto celistvější linky se text rozvine jen do vějíře více či méně zdařilých epizod, panoptikálně postihujících, místy ale jen předvídatelně ilustrujících éru budovatelských let, s veškerou její krutostí a morálním marasmem.

Vyprávění se začne drobit do pitoreskních scének, návratných lyrických motivů, dalších a dalších barvitých snů, do nichž vyprávění meandruje. Grassovský škleb vystřídá chagallovská polétavost. Fantaskní parodie se ale opírá spíš o vnější jevy komunistické diktatury, zlý režim Binarovy hrdiny likviduje až moc obrázkově, anekdoticky. A není-li zachována elementární dynamika lidských dějů a vztahů, začne se tiše hroutit i sama věrohodnost nadsázky. Hudebníček Frost zmizí v lágru po banálním opileckém extempore; neškodný chechtal Vladislávek je odstraněn do blázince jako provokatér… Chápeme, že trpká parodie má usvědčit komunistické „plenitele“ z bohapusté nelidskosti. Jenže nadsazené anekdoty všechno až moc zjednodušují. Malé lidské dějiny se ve skutečnosti děly v jemnějších nuancích, škála lidskosti a nelidskosti byla širší. Binarova groteska na hlubší a prolamovanější tragiku tehdejší doby jednoduše nestačí.

V poslední třetině knihy se napětí a kouzlo už docela vytrácejí. Odchod vypravěče Antonína a jeho cikánečky Růženky do emigrace a jejich cesta za slávou a jměním se podobá spíš svévolné a uspěchané pohádce. Bytostnou lyričnost příběhu stvrdí i ústřední metafora prózy, podivuhodná snová „šmouha na nebi“ zvaná Modrý smíšek. Mrak na způsob létajícího ostrova Laputy, na němž vyhrává Karel Krautgartner a odkud mává mrtvý tatínek; koráb smrti, ale zároveň putující ráj, na nějž však dojde až tam kdesi na nebi. Modrý smíšek věrně připluje i na závěr Binarovy prózy, aby příběh symbolicky završil. Roztříštěnost knihy už to však nezachrání. Škoda, ten bubínek zkraje rachotil dost zostra.

Autor je básník, kritik a hudebník.

Ivan Binar: Jen šmouha po nebi
Torst, 214 stran