Tyč, nebo vrtule?

Jarní ráno, květen 1911. Letoun dřevěné konstrukce zakroužil nad pardubickým letištěm a zmizel k západu, aby se za více než hodinu „nad Prahou vynořil z mlhy jako úchvatný zjev zlatého ptáka“ – jak psal dobový tisk. Seděl v něm pardubický rodák Jan Kašpar. Uskutečnil ještě několik dalších letů, létání propagoval a udělal z Pardubic centrum nové disciplíny zvané aviatika.

V roce 2011, přesně sto let poté, zastupitel Miroslav Rubeš předstoupil s nápadem, že by měl mít ve městě pomník jako nejvýznamnější osobnost novodobé historie Pardubic. Kolegy přesvědčil: město se rozhodlo pomník pořídit. O něco později odhlasovalo čtyři sta tisíc korun na soutěž, která vybere nejkvalitnější návrh, a odsouhlasilo její pravidla.

Vlající rukáv

Její vítěz je známý. Na třídě Míru, skoro přesně tam, kde se aviatik narodil, má stát památník. Ne však tradiční – měl by to být stožár, na jehož konci se bude vzdouvat červenobílý rukáv jako na letišti a vysoko na špičce zářit červené světlo. Iniciátor Rubeš nezastírá své zklamání: „Abych řekl pravdu, byl bych radši, kdyby to byla dvojka.“

Na druhém místě se totiž umístil návrh o poznání konzervativnější – bronzová socha letce s vrtulí. A Rubešovi i pardubické primátorce Štěpánce Fraňkové se líbí víc. Chtějí proto uspořádat anketu mezi veřejností, která by jejich názor mohla podpořit. „V září bychom dali anketní lístek do radničního zpravodaje,“ plánuje. Zní to demokraticky, problém však je, že už se rozhodlo – a sama primátorka seděla v porotě.

Česká komora architektů, která na průběh podobných řízení dohlíží, již poslala do Pardubic stanovisko, podle nějž tento postup „popírá smysl soutěží“. Architekt Petr Lešek, který se na dopisu podílel, vysvětluje: „Je normální si na odborné věci zvát odborníky, a tak by to mělo být i u staveb nebo pomníků – tedy pozvat si architekty a sochaře.“

V mnoha českých městech i vesnicích se teď hledají co nejlepší řešení pro pomníky, budovy, urbanismus. Na řešení takových tvůrčích úkolů mají české zákony nástroj – právě architektonickou soutěž. Podle zásad vybírají společně odborníci se zástupci zadavatele. Složení poroty je předem známé a členové za výběr ručí svým jménem. Vítěz má jistotu, že dostane za svou práci odměnu a také právo zakázku zrealizovat – v pardubickém případě je to architekt Petr Pinkas, který čeká, až se s ním magistrát spojí.

Nakonec by měl být každý spokojený, ale v realitě to tak nebývá. U architektury, tím spíše u té drobné, technicky nenáročné, jako jsou pomníky, jde především o vkus – a málokdo má pocit, že ho má horší než ostatní. Lokální politici se proto neradi vzdávají rozhodování ve prospěch „cizinců“ s architektonickým diplomem v kapse.

Petr Lešek ale věří, že jejich role je důležitá: „Architekti svůj obor studovali a léta sbírali zkušenosti, aby dokázali poznat, který návrh je lepší.“ Souboj vkusů navíc nebude mít nikdy jasného a konečného vítěze. A architektonická soutěž je osvědčený nástroj, jak rozhodnout co možná transparentně a demokraticky – používá se ve všech evropských zemích; někde je dokonce pro veřejné zakázky povinná.

Aby však soutěže fungovaly, je třeba jedno: věřit, že poroty rozhodují dobře. Což není snadné. Zažili to teď zastupitelé dalšího krajského města – Českých Budějovic, kde šlo o pomník letcům z druhé světové války. Porota vybrala abstraktní řešení, velkou mísu s vodou, v níž se zrcadlí nebe. Zástupci pilotů chtěli symboliku letadel, také zastupitel Tomáš Bouzek, který v porotě zasedal, měl jiného favorita. Nakonec ale spolu s městskou radou vítězný návrh přijali: „Je to výsledek legitimní soutěže a asi nejčistší možný způsob výběru. Mohli by to vybírat i sami radní, ale to už by bylo zcela subjektivní a stejně by každý nebyl spokojen,“ myslí si Bouzek.

V Pardubicích se však politici znovu ptají lidí. „Názory veřejnosti jsou důležité, jde ale o to, kdy ji zapojit,“ uvažuje Petr Lešek. Podle něj by lidé měli mít šanci mluvit o svých požadavcích a přáních hned na začátku, aby se dostaly do zadání pro projektanta. V případě aviatika Kašpara měl dotazník zahrnout otázky, jestli vůbec památník stavět, kde a co by měl vyjadřovat.

Ptát se veřejnosti nad hotovými díly příliš nefunguje. Ukázala to i anketa, kterou uspořádala pardubická mutace deníku iDNES.cz. „Jednička“ a „dvojka“ vyšly skoro nerozhodně, poměrem 1509 ku 1533 ve prospěch postavy s vrtulí. Kdo vůbec hlasoval? Jak by hlasovali ostatní? A který návrh tedy vybrat?

První možností je řídit se vždy argumenty zastupitelů a poslechnout teď Miroslava Rubeše, když říká: „Lidé by si stožár mohli plést se sloupy pro trolejbusové vedení. Figura by byla vhodnější.“

Druhá varianta je věřit profesionálům a výsledkům architektonických soutěží. A třetí zeptat se těch nejvousatějších občanů, jak to dělali v podobných sporných případech v Kocourkově.