Pětatřicet týdnů za mnou...

Prásk. Těsně u mé hlavy. Jejich dveře skoro jako moje dveře. Hlava rodiny se spouští do spodní koupelny. Za chvíli vyrazí matka a obsadí tu horní. Už můžu? Výborně, v koupelně je volno.

Tak to by bylo, teď po žebříčku do kuchyně. Zeď a zábradlí to jistí! Po ránu to jde vždycky ztuha. Zalévám čaj, peču toasty, připravuji misku a stolek pro Wolu, sbírám po pokoji televizní ovladače. Přicházejí vystrojení rodiče.

„Morning!“ „How are you?“ „I’m fine, and you?“

Ve dveřích se objevuje rozespalý Wola. Souká ze sebe vyžadované formality a jde se ke mně přimazlit. Vracíme se spolu nahoru, a když je dobrý den, jsou zuby, sprcha, krémování i oblékání za půl hoďky za námi. Snídaně u CBeebies, obléknout, jeden batoh, druhý batoh, třetí lunchbox a jdeme! Na autobus. Probíráme, kde co lítá, a máme kliku. Čekáme na zastávce jen deset minut! „You are right,“ je to
R 11 do Green Street Green, ano, a tenhle autobus je „Not in service“. Dneska to vypadá nadlouho. High Street je úplně zapráskaná.

Sakra, už zase nevím, jak se řekne ten zobák a zobat. „Wolo, koukni, tamhle na tom stromě sedí andulky! Oďobávají čerstvé výhonky listů a pouštějí je dolů na zem. To by mě fakt zajímalo, proč to dělají?“

Konečně překonáváme poslední křižovatku. Vystupujeme. Ještě kousek zpátky ke školce, sundat kabát a čepici a jdeme do třídy. Uff! Jsem volná!

Tak rychle zpátky na autobus a hurá do školy! Před učebnou postává Adriena z Brazílie, Ashna z Kurdistánu a Táňa z Ukrajiny. Probírá se zkouška, kterou už někdo má za sebou a někdo se na ni teprve připravuje. Tak se to semlelo, že ani nevím, kde jsem udělala chybu. Zajímala jsem se po příjezdu o kurzy angličtiny a ocitla se v téhle college na ESOL kurzech. Zažívám na vlastní kůži, jak vypadá výuka podřízená úspěchu u testů. Nejpodstatnější dovedností v angličtině se zdají být odstavce v textu a jejich titulky! Třeba ještě někdy budu tu reportáž v angličtině smolit, co já vím?

Po dvou hodinách sedění se nemohu vůbec rozejít, ale autobus nečeká. Zpátky domů, rychle něco sníst, už zase je tam další pračka k žehlení, a kolik že to je? Nejvyšší čas jet pro Wolu do školky. Dneska je teplo a ani moc nefouká, mohli bychom jít na to parádní hřiště u garáží. Inu dobrá, vezmu koloběžku.

Wola mě rád vidí. Vystupujeme u jeho oblíbených autobusových garáží, zhodnotíme autobusy uvnitř i na přilehlém parkovišti, jdeme a jedeme na moc pěkné hřiště, hraju si s ním. Pořád dobrý.

Jenže pak je třeba taky dojet domů, sníst něco k večeři, převléknout se do pyžama a někdy něco i uklidit. „Já tu chci zůstat! Já chci toast! Já nechci pyžamo bez angry birds! Já to nechci uklízet!“ „Wola, stop with it!“ „Wola, don’t spit on me!“ „Wola, don’t shoot at me!“

Musím napsat Stáně, že mě před odjezdem učila nevhodné pokyny. „Oblékej se, svlékej se, obuj se, zuj se.“ To všechno dělám já, ale vzteká se Wola. Už vím, že pokud je to jen trochu možné, nejlepší je si ho nevšímat. Holt se nesmí začít svíjet na ulici.

Kolik je? Půl sedmé. To už by tu matka mohla být. Je to tak. Auto přistává před domem, matka se vrací domů. Unavená, jako vždy. Wola opět zapomíná ji pozdravit a položit tu zásadní otázku, na kterou nikdo neočekává odpověď. Ale já jim mohu oběma v sedm hodin popřát „good night“ a zavřít dveře do své komůrky.

Zítra je pátek. Hurá! Po něm dva volné dny na obzoru. Tak kam chci ještě jet? Pětatřicet týdnů je skoro za mnou, jedenáct ještě přede mnou.

Eva, učitelka v. v., t. č. au-pair u Londýna