V džungli Jakuba Demla

Souborným vydáním mých spisů nesmí být zkrácena pravda a spravedlnost,“ pronesl tasovský básník, pamfletista a jeden z nejosobitějších zjevů české literatury 20. století Jakub Deml (1878–1961). To bylo v roce 1935. Od té doby až do letošního května se však děl spíše opak. Vydání díla Jakuba Demla vyvolávalo od prvních pokusů spory a většina z nich skončila v samém zárodku. První snahy smetl únor 1948, ty polistopadové troskotaly na finanční náročnosti celého počinu. Hlavní příčinou nezdaru byly ovšem nekončící dohady literárních vědců, jak Demlovo dílo uspořádat. Hledání podoby sebraných spisů, jichž dočkáváme se až dnes, se tak zároveň stalo sporem o to, kým Jakub Deml vlastně byl.

Psát sebe

Jaké „pravdě a spravedlnosti“ totiž dostát, když je jeho tvorba tak obsáhlá, chaotická a často si protiřečí? Nejprve byl stoupencem Katolické moderny, jejíž autoři se programově snažili přiblížit českou křesťansky orientovanou literaturu soudobým literárním proudům. Pak ale jakékoli kompromisy s modernou vášnivě odmítl a obrátil se k idealizovanému křesťanství středověku a starověku po vzoru staroříšské komunity nakladatele Josefa Floriana. Podobně se nejprve zhlédl v symbolismu svého duchovního otce Otokara Březiny, ale brzy se jakémukoli programovému vymezení vymkl, takže byl jednou zařazován k symbolismu, jindy k expresionismu nebo existencialismu. Celý jeho modus vivendi spočívá v „psaní sebe“, ve zbásňování svého já a svého života, což bylo na počátku dvacátého století naprosto neslýchané a průkopnické (současné facebooková doba samozřejmě nabízí docela jiný kontext). Jeho dílo tak tvoří literární skvosty Zapomenuté světlo či Moji přátelé i antisemitské vzteklosti a grafomanské banality známé ze Šlépějí.

Editoři jeho nesourodého díla tak nutně řešili otázku, co potlačit a co zvěčnit. Byl Jakub Deml hluboce věřící kněz, nebo alibista, do jehož života osudově zasáhlo několik žen? Vzteklý antisemita šířící nenávist i v době nacistické okupace, nebo pamfletický básník, jehož odpor k Židům byl „metaforický“ a „karnevalový“, jak na jeho obranu uvádějí někteří katoličtí interpreti? Autor, který psal celý život v podstatě jednu jedinou „Knihu“, nebo autor literární džungle, která je působivá jedině ve své rozmanitosti včetně zmíněných banalit a propadů?

Po desítkách let vyčerpávajících diskusí o povaze Demlova díla si každý čtenář bude moci konečně odpovědět sám. Editoři Záviš Šuman a Martin C. Putna pro nakladatelství Academia připravují sebrané Demlovy spisy, z nichž před pár týdny vyšel první díl prostě nazvaný Prvotiny (shrnuje texty z let 1902–1910). Jejich záměr je zdánlivě jednoduchý: „Jak to vzniklo, tak to bude.“ Vydání přinesou opravdu všechno, co Deml napsal v chronologickém uspořádání. Včetně Šlépějí a dalších textů, které předchozí redaktoři zamlčeli či nevzali v potaz.

Průvodce lesoparkem

Záměr je to jednoduchý opravdu jen zdánlivě. Demlovo dílo tvoří neobyčejně rozsáhlý labyrint čítající téměř sto třicet knih, z nichž za básníkova života vyšlo v oficiálních nakladatelstvích jen šest. Ostatní si Deml vydal sám s pomocí mecenášů. Své knihy navíc různě přeskupoval a doplňoval, což předchozí editory svádělo ke snaze uhádnout Demlovy úmysly. Výsledkem byly sice důmyslné koncepce výborů, ovšem více než intenci autora naplňovaly představy editorů.

Historie pokusů, jak se vyrovnat s literární houštinou Jakuba Demla, tak vzbuzuje dojem, jako by se s jeho dílem mělo zacházet mimo běžné literárněvědné kategorie a metody. K proniknutí do jeho díla jako kdyby bylo třeba zvláštního zasvěcení nebo paradoxně provokovalo k nakladatelské svévoli.

Například už první editor Demlova díla Timotheus Vodička do spisů nezařadil dnes nejznámější autorovo dílo Zapomenuté světlo. Vydání druhého svazku navíc ukončil nástup komunistů v roce 1948. V jeho stopách pak vyšli Vladimír Binar a Bedřich Fučík. Jejich nedokončené čtrnáctisvazkové dílo vydávané od roku 1978 v samizdatové edici Rukopisy VBF je dosud nejdůslednějším a úctyhodným pokusem, jak se s Demlovými spisy vypořádat. I jejich interpretace se ale setkala s kritikou. Výtky shrnul loni literární vědec Pavel Sytař v časopisu Host: „Do sebraného díla se sice vrátilo Zapomenuté světlo, zato byly rozebrány na jednotlivé stránky jiné knihy včetně šestadvaceti svazků Šlépějí a z úchvatné džungle Demlovy tvorby se stal lesopark s podrobným bedekrem.“

Naposledy z výboru korespondence Píšu to při světle nočním (1998) editoři Marek Nekula a Jiří Olič vynechali Demlův dopis Nezvalovi datovaný rokem 1948, v němž chválil jeho báseň oslavující Klementa Gottwalda. Upozornil na to zmíněný literární historik Martin C. Putna s poznámkou, že pokud editoři vyřadili právě tento dopis, „lze se u nich nadít čehokoli“. S tím by už napříště měl být konec.

Otevřená cesta

I Martin C. Putna a Záviš Šuman rozdělili Demlovo dílo do čtrnácti knih. Měly by vycházet postupně deset až čtrnáct let. A jak svědčí Prvotiny, v důkladné péči s editorskými poznámkami, komentáři a podrobnými záznamy o tom, jak a kde Jakub Deml do svých textů později zasahoval. Zařazeny sem budou také Demlovy překlady, vyjmuta bude jen korespondence čítající tisíce stran, která už třetí rok vychází v pečlivé editorské úpravě Daniely Iwashity v nakladatelství Dauphin.

Čtenáři tedy konečně poznají Demlovo dílo v jeho mnohoznačnosti a rozporech. Bude to sice náročnější – a pro běžného čtenáře i únavnější – četba, ale zase otevřená k vlastnímu objevování a neposkvrněná cizími výklady. Renomované nakladatelství Academia je snad zárukou, že tentokrát všechno skončí šťastně.