My problémy nemáme

Stavitelé města Libáň kousek od Jičína neměli se svým výběrem soch na potomstvo zrovna malé nároky: na náměstí Jan Hus ujišťuje, že neodvolá, o pár metrů níž u školy zase Havlíček Borovský, že nezradí. A Libáňští pod kamenným dohledem národních ikon píší dějiny dál. Momentálně kapitolu o tom, jak si musíme pomáhat.

Máme zdravý rozum

„Mikóovi? Myslíte tu rodinu dole pod kopcem? Ty znám, žijí tady léta a jsou v pohodě,“ říká nedaleko libáňského náměstí u otevřeného pick-upu muž, který se představuje jako drobný živnostník. „Ale sociální bydlení? To je špatný nápad. Mikóovi tady nevadí, ale tohle je jiná. Celý ten nápad s domem – to je taková pencovina.“

Domem myslí muž ruinu na samotném kraji Libáně, ve které – nebo spíš v přístavbách a příbytcích kolem ní – čtrnáctičlenná romská rodina Mikóových žije. A pencovinou pak návrh zdejšího farmáře Stanislava Pence přestavět hroutící se dům s pomocí státní dotace na obecní byty podporovaného bydlení pro kohokoli v nouzi.

Živnostník vidí v tom nápadu hlavně praktické problémy. „Státní peníze na to podle mě nemůžou stačit. A Pencův plán, že by to případně zdejší lidi dostavěli svépomocí, je nesmysl. Dneska má každý svých starostí dost – myslíte, že někdo půjde ještě po práci stavět sociální byty, které nikdy nebude potřebovat?“

K nápadu postavit v Libáni bydlení pro potřebné se Stanislav Penc dostal tak, že loni koupil dům Mikóových v exekuční dražbě. František Mikó se zadlužil u lichvářské firmy, aby mohl splatit několikatisícový nedoplatek na pojistném, který mu vznikl po propuštění z místa, kde celý život pracoval. „Kupoval jsem to proto, že jsem nechtěl, aby Mikóovi přišli o střechu nad hlavou, znám je už dlouho,“ vysvětluje Penc. Dům v dražbě koupil s tím, že budovu s pomocí dotace ministerstva pro místní rozvoj přestaví na malý činžák se čtyřmi sociálními jednotkami podporovaného bydlení. „Já něco takového samozřejmě nechci vlastnit,“ říká Penc, který chtěl hotovou stavbu bezplatně přenechat k užívání – a tedy i k výběru budoucích nájemníků – obci. S tou jedinou podmínkou, že v jednom ze čtyř bytů nechá radnice dožít Františka Mikóa a jeho ženu. Od Libáně přitom Penc pro svůj záměr potřeboval jediné: aby mu město jako vlastník pozemku pod domem dalo k přestavbě souhlas. Ten dlouho nepřicházel, zastupitelé váhali, až nakonec teď na jaře rozhodli o definitivním zamítnutí.

„Libáň takový dům prostě nepotřebuje,“ tvrdí starosta Petr Soukup. „Nemáme problémy, které by podporované bydlení vyžadovaly. Ve stacionáři v Jičíně je vždycky místo. A jsou tu i praktické překážky – bylo by potřeba překreslit územní plán.“

Starosta teď už neříká, že on i zastupitelstvo původně viděli také jiné potíže než ty praktické. Pencův návrh nejdříve rada města odmítla s vysvětlením, že sice jde o „ušlechtilý záměr“, kterému však není možné vyjít vstříc, protože radnice „je vedena spíše snahou o vytěsnění nepřizpůsobivých občanů mimo katastr našeho města, i když Mikóovi mezi ně dlouhodobě nepatří“. Tento argument ale Penc ve vzájemné korespondenci označil za „diskriminační a xenofobní“ a radnice ho přestala v písemném styku zmiňovat. Nicméně náhled zastupitelů na Pencův plán byl a zůstal jednotný: v konečném hlasování teď na jaře představitelé města udělení souhlasu ke chráněnému bydlení odmítli poměrem 15 : 0. „Bylo to jednoznačné a z našeho pohledu rozumné rozhodnutí,“ shrnuje starosta Soukup.

Bláznivej nápad

Bývalý disident, dnes chovatel koz a organizátor hudebních veselic na svém statku v kopcích nad Libání Stanislav Penc má v obci pověst „takového magora“ a stejně místní vnímají i jeho nápad. „Je to bláznivej aktivista. Pěstuje tam na kopci marihuanu, jeho osli chodí až do města, nikdo neví, co vlastně dělá,“ říká mladý muž v cyklistickém úboru na náměstí. Po chvíli uznává, že Pence vlastně nezná a že s plánovaným domem tohle nijak nesouvisí. „Ale mně to je vlastně jedno. I když myslím, že je dobře, že to zamítli,“ uzavírá cyklista.

Po náměstí právě prochází romská dívka s kanystrem vody natočené z obecního vodovodu. Zahýbá do Jičínské ulice, kde žije další romská rodina, s Mikóovými nijak nespřízněná. Bydlí v domě, jehož vlastník je z Jičína a v Libáni se prakticky neukazuje. Do domu se postupně v průběhu let přistěhovali Romové z celého okolí a tihle lidé a tenhle dům, ve kterém neteče voda a z jehož zaneřáděného dvora se teď pod teplým jarním sluncem line nepříjemný zápach, budí v Libáňských velkou nevoli.

„Je pravda, že Mikóovi nejsou tak hrozní jako tihle,“ říká žena představující se jako sekretářka na mateřské dovolené, která kolem Jičínské zrovna tlačí kočárek. „Ale podporovat by se neměli. Stát se jim napomáhal už dost.“ Jakou přesně pomoc Mikóovi od města dostali? „No třeba koupi toho domu,“ odpovídá žena po chvíli přemýšlení. „Za 60 tisíc, po měsíčních splátkách. To by tady nikdo jiný nedostal. A zničili si ho sami, stejně jako by zničili i ten nový dům.“

Dům na kraji městečko zadarmo zdědilo po předchozím podivínském majiteli a Mikóovým ho radnice prodala počátkem devadesátých let. Je dostupný znalecký posudek z roku 1986. Z něho plyne, že dům byl výrazně poškozený už tehdy. Je-li dnes v horším stavu, je to především proto, že na přestavbu Mikóovi neměli peníze. V domě bydleli, neopravovali ho, a on pomalu zchátral ještě víc, než jak původně byl.

Od obce koupili Mikóovi dům za 61 tisíc korun – přičemž znalec ve zmíněném posudku vyčíslil hodnotu nemovitosti na 28 369 Kčs. Prodat jej o pět let později za více než dvojnásobnou cenu a bez pozemku pod stavbou (ten stále patří městu) byl ze strany radnice i při splátkovém režimu vlastně dobrý obchod.

Nevzdat se

„Ano, možná nejsou tak špatní jako ti v Jičínské, ale já jsem taky rozhodně proti stavbě toho domu,“ opakuje později široce sdílený názor na libáňském náměstí čerstvá důchodkyně. „Co je mi po tom, že jim ta jejich ruina může spadnout – tak půjdou někam pryč. Už aby to bylo, být tu přece nemusí.“ Ale neměl by dům, který nabízí bydlení komukoli v nouzi, i přesto ve městě smysl? „Ne, určitě ne,“ trvá na svém žena. „Takový dům přivede jedině někoho jiného podobného. O slušného člověka se postará jeho rodina. A když ji nemá, tak pomůže stát, ale v Libáni nikdo takový není, takže žádné byty tady nejsou potřeba.“

Přes všeobecný nesouhlas místních však Stanislav Penc svůj záměr vzdát nehodlá. Jde podle něj především o nepochopení – nepochopení toho, že dům má být pro kohokoli, nejen pro takzvané nepřizpůsobivé, a že město by to podle jeho propočtů nestálo ani korunu. „Zkouším obec k souhlasu přimět,“ říká. Obesílá politické strany, které jsou v zastupitelstvu, úřady, sociálně zaměřené neziskovky a zkouší jim znovu předestřít celý případ. „Doufám, že pochopí, o co tady hlavně jde. Že by se každá obec měla o svoje obyvatele v nouzi postarat.“