Komu vadí dTest

Kočárky, vitaminy, zámky na kolo, cestovní pojištění, pivo,“ hlásá nástěnka v kanceláři časopisu dTest. „To je květnové vydání, teď už dokončujeme červnové. Jsme v takovém fofru, že jsem tu tabuli nestihl přepsat,“ říká manažer testování Václav Beneš. Za jeho „fofr“ může poslední položka seznamu, v květnu zveřejněný test piv, který zkoumal, zda náhodou neobsahují obilné plísně. Nejhůř dopadla Svijanská kněžna a ředitel pivovaru Roman Havlík vyrazil do drsného útoku: vyzval pivovarníky k lobbování na úřadech za to, aby dTest přestal dostávat dotace a zmizel ze scény. Je tento populární časopis škůdcem českého průmyslu, jak tvrdí Havlík? Nebo je to užitečný nástroj, který v zájmu nás všech drží na uzdě zdejší firmy a obchodníky?

Věřte nám

Začalo to stejně jako každá jiná kontrolní akce, kterých sdružení Test se zhruba dvaceti zaměstnanci dělá od roku 1992 několik desítek do roka. Lidé z jediné tuzemské organizace, jež se věnuje testům bezpečnosti a kvality výrobků, nejdřív vyrazili do běžných obchodů, nakoupili lahve s pěti desítkami různých piv české výroby a předali je laboratoři.

Mykotoxiny, jedovaté produkty plísní, které napadají obilí, se v hledáčku dTestu ocitly mimo jiné proto, že sdružení už sedmým rokem patří do mezinárodní sítě spotřebitelských organizací (jíž dominují německá Stiftung Warentest, britská Which? či americká Consumer Reports) a některé testy se provádějí napříč členskými státy.

Zmíněná sdružení začala vznikat před nějakými padesáti lety jako reakce na záplavu výrobků, ve které se běžný smrtelník přestával orientovat. Spotřebitele informovala o tom, co je nebezpečné nebo nezdravé, a výrobce nutila ke změnám. Za poslední přelomový úspěch spotřebitelského hnutí považuje Václav Beneš rok 1997 a vznik databáze bezpečnosti automobilů Euro NCAP. „Stačilo rozbít několik aut a doložit, že nejsou moc bezpečná,“ říká Beneš. „Výrobci nejdřív křičeli, že je chceme zničit. Rychle se ale vrhli na vývoj bezpečnějších aut.“

Obilné plísně nedávno testovali Italové v pečivu. Pomalu se totiž stávají celosvětovým problémem, plesnivého obilí přibývá, protože zemědělci nestřídají plodiny na polích tak, jak by měli. Mykotoxiny v nižších koncentracích se člověk neotráví, může ho ale bolet hlava nebo ho stihnou střevní potíže. „Italové testovali pečivo, my jsme se rozhodli otestovat pivo,“ vysvětluje Václav Beneš. Výsledky známe, třicet tři značek mykotoxiny obsahovalo, jen necelá třetina testovaných piv obstála na jedničku. „Z nadměrného pití piva může rozbolet hlava i břicho, a ne vždy je to způsobeno jen alkoholem,“ psal květnový dTest.

První reakce na zjištění dTestu (má kolem padesáti tisíc předplatitelů a jeho webové stránky navštíví ročně na čtyři miliony lidí) byla umírněná. „Pivovary se daly slyšet: Je to problém, víme o něm, snažíme se ho řešit,“ říká Beneš. „Takovou reakci jsme si přáli. Třeba v Británii se pivovary domluvily, že slad budou přísně kontrolovat a zemědělci se museli přizpůsobit.“ Pak ale do hry vstoupil ředitel Svijan Roman Havlík. Oznámil, že jeho testy žádné jedy nenašly a dTest šíří poplašné zprávy, které škodí českým pivovarníkům. E-mailem, jenž unikl na veřejnost, zároveň kolegy vyzval, ať lobbují na ministerstvu proti dotacím sdružení Test (ročně jde o nějakých 4–7 milionů korun).

To je jasný přešlap, ale vraťme se ještě o krok zpět. Co si má spotřebitel počít se dvěma testy, z nichž každý tvrdí něco jiného? „Musí se zamyslet, zda máme důvod mu lhát. Zda ho nemá spíš firma,“ říká Beneš. „Spotřebitelské organizace všude na světě fungují především na bázi důvěry.“

Podobná situace se v českém prostředí čas od času opakuje. Firma, jejíž výrobek v dTestu propadl, oponuje vlastními testy s opačným výsledkem. Zároveň chce znát laboratoř, která pro dTest pracovala. Tu ale dTest nikdy neprozrazuje. Zapovídají to pravidla mezinárodní sítě spotřebitelských organizací, jež chrání laboratoře před tlakem výrobců, kteří by se je mohli pokoušet ovlivnit (například vyhrožovat, že si nebudou objednávat klasické komerční testy, z nichž laboratoře žijí).

Většina firem ovšem po zjištění spotřebitelského testu hledá chybu sama u sebe. Třeba přerovská firma PeMaP před pár letyprodávala „jahodový džem“, ve kterém bylo víc jablek než jahod, červená barva byla umělá a chuť mizerná. Nešlo sice o zdraví, ale o klamání spotřebitele ano. „Změnili jsme dodavatele a nechali natisknout nové etikety,“ připomíná spolumajitel Milan Skřeček. Džem se nově jmenuje „s jahodami“ a na etiketě jasně stojí, kolik je v něm jablek a jaká barviva. „Ani nás nenapadlo, že by nás test chtěl poškodit,“ říká Skřeček. „Brali jsme jejich výhrady jako fakt.“

S testy pracuje také společnost Lidl, která má v Česku přes dvě stě prodejen. „Dobré výsledky z časopisu dTest využíváme k propagaci,“ sděluje mluvčí Jitka Vrbová. „Když výsledek vyzní v náš neprospěch, snažíme se zjistit detaily a zlepšovat kvalitu našeho zboží.“

Ostny Dikobrazu

Cesta k takto ukázkové symbióze začala v Česku už na konci osmdesátých let minulého tisíciletí. Vypečeným výrobkům patřila jedna strana komunistického humoristického časopisu Dikobraz. Lidé si pod titulem „Vaše starosti na naše ostny“ stěžovali a Dikobraz zjišťoval, co na jejich výhrady říkají výrobci. Třeba panu Tomášovi vypadla kulička nejen z kuličkového pera, jež si koupil za patnáct korun, ale i ze všech dalších, která si následně v obchodě vyzkoušel. Státní podnik Centropen uznal, že vyrobil „absolutní zmetek“. „Soft tenis nejen pomůže zbavit se přebytečných kil, ale také umocní fantazii,“ žertoval Dikobraz jindy nad faktem, že kdo ztratí dva přiložené míčky, žádný už si nekoupí, protože obchodní partner z někdejší NDR plní své závazky nedbale.

Právě tady v Dikobraze začínala pozdější zakladatelka dTestu Ida Rozová. Krátce po listopadu 1989 začala cenzurou svázané žertování nahrazovat skutečnými testy. Ty nejdřív vycházely jako příloha Dikobrazu, a originální novinářka poté v roce 1992 založila dTest (d jako dobrý).

Hned v témže roce odhalil dTest dudlíky, které obsahovaly karcinogenní látky v sedmdesátkrát vyšší koncentraci, než povolovala německá norma. Brzy nato v laboratoři pro změnu zjistili, že v jistých kojeneckých kalhotkách je formaldehyd. Oba testy také upozornily na fakt, že Česko nemá pro tyhle látky žádnou normu, proto se nebezpečné zboží může vesele dovážet a prodávat. Tehdejší úřady s tím nechtěly nic dělat, protože „limity by omezovaly dovoz, tedy práva a svobody občanů“, a výrobci si s testy hlavu moc nelámali – dokud budou mít lidé o tohle zboží zájem, budou ho prodávat.

Každý rok nechával dTest zkoumat stovky výrobků a vždy mezi nimi objevil desítky nekvalitních nebo nebezpečných. Třeba autosedačku, která se při simulaci čelního nárazu utrhla. Nebo dětská kola se šlapkami, jež mohou škrtnout o zem a způsobit nebezpečnou nehodu. Spotřebitelský časopis se dostával do povědomí a získával si respekt. Jen za posledních pět let se počet lidí, kteří navštívili jeho webové stránky, zvýšil osmkrát, z půl milionu na téměř čtyři miliony.

Protiváha

Když loni Ida Rozová zemřela, na chodu zaběhlé firmy, kde se obklopila převážně mladými lidmi, to skoro nic nezměnilo. Jejím neformálním nástupcem se stal někdejší student politologie Václav Beneš (30). Ke spotřebitelskému časopisu se před sedmi lety dostal náhodou, když hledal studentskou brigádu. „Kdysi jsem chtěl dělat politickou teorii a teorii mezinárodních vztahů a sklouzl jsem k hodnocení praček a mobilů,“ žertuje. Jenže ochrana spotřebitelů před mocnými firmami se mu nakonec zalíbila. „Má to i politickou rovinu,“ říká Beneš. „Jde o vyrovnávání sil.“

Jedy v jídle nebo smrtelně nebezpečný výrobek se najdou jen raritně. Dnes jde spíš o to, že spotřebitel nutně tahá za kratší konec provazu než firmy. „Nadnárodní korporace mají obrovskou sílu, když proti nim budu stát sám, semelou mě,“ vysvětluje Beneš. „Jako zástupci spotřebitelů jim přece jen děláme nějakou protiváhu.“ Sdružení dělá i jiné věci než testy – stálo například u zrodu soudu o nefér bankovní poplatky z úvěru a pomáhalo při vzniku filmu Šmejdi, který popisuje rizika předváděcích obchodních akcí pro důchodce.

Texty v dTestu jsou psané svižně a srozumitelně. Lehká nadsázka ho nicméně před časem přivedla před soud. Šlo o test vody a hlavní zjištění tehdy znělo: Voda z kohoutku je mnohdy lepší než ta balená. Firma Poděbradka, která prodává Dobrou vodu, se tehdy chytla jedné věty dTestu. Ten totiž mimo jiné zjistil, že v lahvích Dobré vody chybějí běžné bakterie. A ptal se, zda není voda sterilní proto, že ji firma upravuje nějakou dezinfekcí. Poděbradka se bránila, že příčinou je mírné a naprosto nezávadné sycení. Vrchní soud žalobu tento měsíc zamítl, věta v kontextu celého článku neměla podle soudců sílu firmu poškodit. Žádné důkazy, jež by ospravedlnily otázku, která budí tak vážné pochybnosti, ale dTest neměl. „Výrobce tvrdí, že to bylo sycením,“ říká právnička dTestu Nikola Švábová. „A my nevíme, jak to je.“ Problém v tom však nevidí. Otázka prý jen upozornila – byť provokativně – na fakt, že výrobce o své vodě neřekl zákazníkům celou pravdu.

Čekání na etiku

Zatímco v počátcích stál dTest na síle, schopnostech a renomé své zakladatelky, dnes stojí především na výše zmíněné mezinárodní spolupráci. Ta trvá nějakých sedm let a má řadu výhod. Některé testy se dělají dohromady – především elektroniky a domácích spotřebičů. Šetří to náklady a dovoluje sdílet know-how. Velké organizace zároveň přispívají těm z menších zemí, které se prodejem vlastního časopisu neuživí. Mimochodem – šéf svijanského pivovaru by si dnes stopkou na dotace moc nepomohl, dTest totiž od letoška vychází bez státních dotací a stačí mu padesát tisíc předplatitelů a mezinárodní solidarita. Peníze od státu jdou hlavně na poradenskou linku.

Měnit svět lze samozřejmě snáz v rámci celé Evropy než na písečku jednoho státu. Třeba letos si spotřebitelské organizace připsaly jedno vítězství. Tak dlouho upozorňovaly, že dětské autosedačky musí podle normy chránit jen před nárazem zepředu a zezadu, ale už ne z boku, až se pravidla změnila. „Od příštího roku již výrobce nemůže uvést na trh sedačku, která nemá i boční ochranu,“ říká Beneš.

Zahraniční spotřebitelské organizace se současně pomalu posouvají od rozlišování mezi kvalitním a špatným výrobkem k etické rovině. „Nedávno třeba kolegové vyjeli na kaučukové plantáže, kde se pěstuje surovina pro výrobu pneumatik,“ líčí Beneš. „Jejich reportáž o pracovních podmínkách dělníků a pralese, který ustupuje plantážím, otiskneme. Obávám se ale, že to žádný hit nebude. Češi se o sociální odpovědnost firem, kterou navíc občas řeší běžná média, zatím moc nezajímají.“ Ve vlastních testech proto časopis volí přízemnější styl. Zkoumá například, zda se lepší podmínky života zvířat projeví také v kvalitě jejich masa nebo vajec. „Přivedli nás na to chovatelé biokuřat, tvrdili, že jejich zvířata mají zdravější maso,“ říká Beneš. „Byli jsme k tomu skeptičtí, ale otestovali jsme to. Ukázalo se, že je to pravda, volně chovaná kuřata měla opravdu zdravější tuk, s nižším podílem nasycených tuků, které způsobují třeba kardiovaskulární onemocnění.“ Právě tohle je tón, na který dnešní čeští spotřebitelé nejvíc slyší.