Praha v černém

Kniha amerického historika Chada Bryanta Praha v černém je další prací o období nacistické okupace a událostech bezprostředně po ní z pera západního autora – například Američan B. Frommer popsal radikální retribuční soudy v poválečném Československu a Francouz L. Binet beletristicky zpracoval atentát na Heydricha. Bryanta, který poprvé přijel do Československa krátce po pádu komunismu jako učitel angličtiny, zaujal střet českého vlastenectví a nacionalismu s protektorátními germanizačními snahami a nacistickým terorem. Domnívá se, že jeho důsledky vydláždily cestu k dnešní České republice, národnímu státu obývanému téměř výhradně Čechy. Jeho kniha sice nepřináší převratná fakta, ale zaujme neobvyklým úhlem pohledu – dějiny protektorátu nahlíží právě skrze národnostní otázku.

Beznadějně smíchaný národ

Jak líčí Bryant v úvodu své práce, národnostní složení v předválečném Československu bylo zásadně odlišné. Patřilo mezi nejrůznorodější země regionu, bylo domovem více než tří milionů Němců, kteří tvořili 22 procent obyvatelstva. Kromě nich zde žil značný počet Rusínů, Maďarů, Židů a samozřejmě Slováci. Menšiny však měly zajištěna svá práva a občanství získal automaticky každý, kdo se narodil na území státu. Některé skupiny obyvatel národnostní příslušnost nevnímaly nijak ostře vymezeně, národnost byla volbou jednotlivce. Její „tekutost“ snad nejlépe vystihuje příklad Židů pohybujících se mezi židovskou, německou a českou národností a takzvaných bémáků. „Bémáci“ byli většinou lidé ze smíšených rodin, slovy českých vlastenců „germanizovaní Češi nebo počeštění Němci“. Obvykle hovořili oběma jazyky a mohli se hlásit k české či německé národnosti podle vlastní volby a kulturních preferencí.

Nacistická okupace poprvé tento stav radikálně změnila. Lidská rozmanitost byla zredukována na „úhledné národní kategorie“ a národnost byla přidělena rozhodnutím úřadů. Autor předkládá přesvědčivou analýzu nacistické národnostní politiky v protektorátu, vychází z bohatých pramenných zdrojů jak z dokumentů úřadu říšského protektora, tak ze situačních zpráv Bezpečnostní služby SS, která mapovala nálady řadového obyvatelstva. Germanizační plány nacistů v protektorátu byly součástí mohutných přesunů obyvatel v celé jimi podrobené Evropě. Autor si klade otázku, proč se však tato politika v protektorátu – byť maximalistické plány na papíře existovaly – v praxi uskutečňovala jen vlažně.

Nejdůsledněji se podařilo nacistům postupovat proti místním Židům – zavedli platnost norimberských zákonů, díky evidenci židovských obcí se podařilo sestavit seznamy židovských obyvatel a čeští Židé se stali oběťmi nacistického „konečného řešení“. Přesto „rasoví experti“ nedokázali do konce války vyřešit otázku, jak naložit s židovskými míšenci, kterým podle nacistických teorií kolovala v žilách kromě podřadné židovské krve i cenná „árijská“. Z podobného důvodu bylo obtížné také oddělení Čechů od Němců – právě vzhledem k „beznadějně smíchanému národu“.

Místním protektorátním Němcům a mnohým „bémákům“ bylo nabídnuto říšské občanství. Ne všichni však o ně projevili zájem (bylo spojeno s brannou povinností) a na druhou stranu si o občanství zažádalo mnoho kariéristů a pochybných existencí. Realizace nacistických plánů o protektorátu jako „životním prostoru“ německého národa se tak ukázala být nemožná. Jednak protektorát byl „mírovým územím uprostřed války“, místem velkého soustředění průmyslu, kam nacisté v čím dál větší míře přesouvali zbrojní výrobu. Potřebovali v protektorátu udržet klid zejména mezi českými dělníky, které z vlastních řad nedokázali nahradit. Také vývoj válečné situace, především na východní frontě, vysídlení odsunul na neurčito. S celkově se horšící situací nacistické úřady připouštěly vhodnost Čechů ke germanizaci ve stále větším rozsahu. Pevnou hranici mezi Němci a ostatními se zcela stanovit nepodařilo.

Český životní prostor

Českou odpověď na germanizační snahy a nacistický teror autor sleduje v pohledu dvou někdy i znesvářených táborů: Benešovy exilové vlády a vedení odboje v protektorátu. Přestože v otázkách formy odboje a jeho radikálnosti mezi nimi panovaly též vážné neshody, v jedné věci dosáhly naprosté jednoty: Němci budou muset po porážce Německa z Československa odejít.

Autor přesvědčivě popisuje vývoj plánu na poválečný odsun – od původně Benešova mírného postoje (ještě před heydrichiádou a Lidicemi) po konsenzuálně přijatý maximalistický plán založený na principu kolektivní viny na odsun všech Němců s výjimkou úzce vymezené skupiny antifašistů. Beneš získal souhlas západních Spojenců i Stalina. Spontánní násilí proti Němcům začalo propukat už na konci Květnového povstání. Organizovaný odsun pak již jen systematicky dokončil započaté vyhánění – celkem odešlo okolo 2,6 milionu Němců.

Bryant si všímá, nakolik k radikalitě odsunu přispěly německé germanizační plány – Beneš a čeští realizátoři odsunu přejali do určité míry i slovník nacistických rasových ideologů („český životní prostor“, „očista“, „likvidace“). Rovněž princip úředního určení národnosti převzali z protektorátní praxe: k označení za Němce stačilo uvedení německé národnosti ve sčítáních od roku 1929 či členství v německých národních organizacích. V národnostní selekci tak byli svým způsobem úspěšnější.

Čechům šlo o to odsunout co největší počet Němců, hledali proto cestu, jak jich tak co nejvíce označit. V předválečných sčítáních se ale lidé k německé národnosti přihlásili v době, která ještě nebyla vyhrocená. Později by to už třeba neudělali. Říšské občanství za protektorátu přijalo i hodně Čechů a ty se naopak Benešova vláda snažila v zemi udržet (například i kvůli nedostatku pracovních sil).  Bryant dokonce zmiňuje, jak někdy organizátoři odsunu vytahovali z vlaků Čechy, kteří chtěli odjet se svými německými partnery ze smíšených manželství.

Sudetský strašák

Nacistický teror za protektorátu uvolnil stavidla nucenému přesunu milionů lidí, rozboural předválečný žebříček hodnot a posunul mantinely ve vnímání násilí. Předválečná občanská společnost se už neobnovila a to vše připravilo půdu pro nástup komunistů.

Bryant nás tak provádí dějinami českého nacionalismu za protektorátu, kdy je mu jistě odstup cizince výhodou a umožňuje udržení objektivity. Přestože neoslní novými fakty či objevy, jeho hluboký ponor do národnostní otázky umožňuje vidět překvapivé souvislosti. Připomíná nám nepříjemný fakt, že s důsledky poválečného odsunu se vyrovnáváme dodnes – s rozbitým a sociálně problematickým pohraničím či strašákem sudetských Němců využívaným populistickými politiky v čele se stávajícím prezidentem.

Chad Bryant: Praha v černém
Přeložil Eduard Geissler, Argo, 350 stran