Výbor z díla, svazek IX. Člověk a kultura

Kritik F. X. Šalda si před více než osmdesáti lety způsobem sobě a době vlastním poznamenal: „Freudism a zjevy podobné jsou jen poslední slovo psychického naturalismu; a že psychoanalysa hledá sama a nalézá princip nové syntézy a nového objektivismu, mohl by našincům povědět myslitel mnohem hlubší, než je Freud, z jeho školy vzešlý, ale od něho odpadlý Curyšan C. G. Jung, kdyby byl u nás znám a kdyby naši lidé se snobskou zaslepeností neběželi za Freudem, neboť nejen módy dámské, nýbrž i módy literární a filosofické přijímáme z Paříže…“ Šalda byl pohříchu takřka jediným z českých prvorepublikových intelektuálů, kdo existenci C. G. Junga vůbec zaznamenal. Ani za komunismu to s jeho stopováním nebylo o mnoho lepší, zhruba řečeno, měli jsme si vystačit s Pavlovovými reflexy. Až polistopadová doba umožnila ohlédnout se za Jungem způsobem, jaký si zaslouží: stalo se tak hlavně prostřednictvím devítisvazkového Výboru z díla, jehož vydávání po více než patnácti letech uzavřelo Nakladatelství Tomáše Janečka konvolutem Člověk a kultura.

Završení náročného projektu, jehož vysokou úroveň skvěle ohlídal odborný redaktor Karel Plocek, proběhlo v tichosti a v podstatě bez jakéhokoli zájmu médií. Jako by jistá exkluzivita měla už navždy zůstat Jungovým osudem v Čechách, třebaže jeho myšlenky jsou dávno rozesety po celé západní kultuře, jeho pojmy součástí běžného slovníku. Snad je to v pořádku, Jung neoslovuje masy, ale hlubinu člověka. Přece to však zůstává trochu s podivem – Jung platí za zásadního myslitele 20. století a například díky poslednímu filmu Davida Cronenberga Nebezpečná metoda se stal rovněž plnohodnotnou součástí Hollywoodu.

Není bez zajímavosti, že zmíněný životopisný film (mimochodem o dost lepší, než soudí plénum ČSFD) končí rokem 1913. Ten totiž v Jungově životě přináší zásadní zlom. Před sto lety se rozešel se Sigmundem Freudem a hlavně se podivuhodným způsobem započal dít sám sobě.  Na konci roku 1913 se pohroužil do vizí a aktivních imaginací, během první světové války prodělal psychospirituální krizi, málem zešílel, nakonec přehodnotil svůj život a transformoval se. Textovým a výtvarným otiskem tohoto přerodu je Jungovými dědici teprve nedávno zpřístupněná Červená kniha (2010) a její faksimile může posloužit jako svého druhu prolog k celému Výboru z díla. Přináší totiž Jungův osobní zážitek kolektivního nevědomí, archetypů, procesu individuace a bytostného Já ještě předtím, než příslušné pojmy teoreticky vůbec rozpracoval.

Začínal jako psychiatr, setkání s Freudem z něj načas učinilo korunního prince psychoanalýzy. Jung však byl především lékařem s šedesátiletou praxí, člověkem, kterého fascinovalo, kolik univerzálního se skrývá za individuálním, kolik archaic­kého pod současným. Empirik se v něm neustále střetával s metafyzikem, lékař duší s duchovědcem. Když v pětaosmdesáti letech bilancoval svůj život, řekl: „Rozdíl mezi většinou jiných lidí a mnou spočívá v tom, že u mne jsou přepážky průhledné. (…) U jiných jsou často tak nepropustné, že za nimi nic nevidí, a proto se domnívají, že za nimi vůbec nic není.“ A když ho ve švýcarském Küsnachtu v roce 1961 pohřbívali, řekli to tamní ještě jednodušeji: Jung nám vrátil odvahu mít opět duši.

Do životního odpoledne

Devítisvazkový Výbor z díla je výtahem ze Sebraných spisů, jež čítají ještě o deset svazků víc. Výbor pomíjí Jungovy rané práce z oboru psychiatrie, část studií věnovaných alchymii a některé práce dobového charakteru; rezignuje rovněž na chronologii ve prospěch tematického řazení. Jednotlivé svazky pokrývají základní jungovské otázky: metody analytické psychologie, problematiku nevědomí, snů a archetypů, význam mytologie a alchymie, možnosti psychologie náboženství… Aktuální svazek Člověk a kultura obsahuje statě spíše příležitostné, to však v Jungově případě neznamená marginální. I o pomezních tématech se tu mluví ze středu, a třeba v případě cestopisných postřehů o Indii je to dokonce nečekaně vtipné.

Jung představuje vzácný typ myslitele, jenž není založením intelektuál. Naopak ostře vnímá past vzdělanosti, onu hybris, že život lze zmoci suchým myšlením, šustivými slovy. Stať Životní obrat, možná nejlepší, jakou poslední svazek nabízí, přináší úvahu o životních stadiích a úkolu pro druhou polovinu života. Jakoby v polemice s dnešní kulturou mládí Jung varuje před rozšiřováním existence nad rozumnou míru a hlavně před tím žít druhou polovinu života podle hodnot té první. „Ne, nejhlouběji nepřipraveni vstupujeme do životního odpoledne,“ říká, „a co je ještě horší, děláme to za klamného předpokladu svých dosavadních pravd a ideálů.“

Podle Junga by se člověk v druhé polovině života už neměl hnát za tím, co ho vedlo vzhůru, ale obrátit svůj zájem dovnitř. Podnětná je rovněž stať Psychologie a básnictví, jež tematizuje literaturu způsobem, jaký už se příliš nenosí. Po pracovním odlišení psychologické a vizionářské tvorby se Jung věnuje té druhé, s poukazem na její vztah k archetypům a kolektivnímu nevědomí. Vychází se zde z přesvědčení, tak cizího současné kritice, že literární dílo přece jen občas vyjadřuje něco více, než z čeho se dá příležitostně obvinit jeho autor. Je sourozencem mýtu a snu, přesahuje vědomou subjektivitu autora i čtenáře.

O posledním svazku Výboru z díla platí obecně to, co o celém Jungovi: nejzajímavější je tehdy, když svou erudici vztahuje přímo k individuální psyché, k jejím existenciálním a metafyzickým nárokům. Stať o Paracelsovi nebo rozbor Zósimových vizí, gnostického textu ze 3. století, naopak upomínají na jeho pověst obtížně přístupného ezoterika, který se čtenáři při kličkování v houštině symbolů snadno ztrácí z dohledu.

Zatřást samozřejmostí

Předčasně zesnulý filmový kritik a teoretik Jiří Cieslar, jeden z těch, které Jung trvale okouzlil, ve své vynikající knize Hlas deníku napsal: „Že člověk může mít zkušenost sebe sama a z ní stavět svůj život, je asi ta nejotřepanější pravda, kterou lze o existenci vyslovit. Vracet se k Jungovi však zřejmě znamená touto samozřejmostí vždy znovu zatřást a uvidět v ní pravé drama a šanci, jak se uvnitř nevytratit…“ Právě toto vytrácení se, ubývání bytí, tato vykotlanost je asi největším neštěstím člověka. Jung měl za to, že skutečná kultura spočívá v přesném opaku, totiž v rozšiřování lidského vědomí. Lze tedy říct, že nakolik člověk odpadne sám od sebe, natolik nekulturním se stává. Příklady jsou neustále na očích.

Autor je redaktor nakladatelství Host.

C. G. Jung: Výbor z díla, svazek IX. Člověk a kultura
Přeložili Petr Patočka, Karel Plocek a Martin Žemla, Nakladatelství Tomáše Janečka a Emitos, 432 stran