Politika jako absurdní drama. Václav Havel v letech 1975–1989

V knize Politika jako absurdní drama. Václav Havel v letech 1975–1989 se potkávají dvě významné osobnosti: Václav Havel a historik Jiří Suk. Z Jiřího Suka se stává ten druh historika, který do značné míry určuje, jak budeme minulost hodnotit a vnímat. Naše vzpomínky už budou jen slábnout a na jejich místo přijde paměť papírová, tedy knižní. Tématu poměrně nedávné historie a zejména událostem roku 1989 se nicméně zatím mnoho odborníků nevěnuje. Tím se význam Suka zvyšuje. Navíc umí velmi dobře psát a dokáže tak oslovit širší čtenářskou obec. Jeho kniha Labyrintem revoluce a dokumentární seriál podle ní natočený vyvolaly velký a uznalý ohlas. Jaký je tedy Sukův Václav Havel?

Paměť bez politických her

Václav Havel je nepochybně pro každého historika či publicistu velkou výzvou. Bylo toho o něm již napsáno tolik, že se zdá, že není prostor pro nové objevy. Máme pocit, že jeho život je známý téměř po hodinách. Ale to je pohled mylný, každý jedinec má trochu jinou optiku a nepochybně v budoucnu si také různé generace budou klást rozdílné otázky. Když se deset let po smrti Abrahama Lincolna odkrýval jeho pomník, prohlásil při této příležitosti bývalý otrok, nyní aktivista a politik Frederick Douglass: „Z pole faktů i iluzí už bylo sklizeno i to poslední zrnko. Kdokoli může o Abrahamu Lincolnovi říci věci, které jsou pravdivé, ale nikdo o něm již nemůže říci nic nového.“ A mýlil se. I téměř sto čtyřicet let poté vycházejí nové a nové knihy s neotřelým pohledem na hrdinu amerických dějin.

Dnes se nacházíme v jakémsi předělu. Dávno jsme opustili éru zbožštění Václava Havla, kterou v knižní podobě zosobňuje životopis z pera Edy Kriseové. Tato práce byla vlastně prvním životopisem po sametové revoluci a kladla si za cíl získat veřejnost pro Havlovu věc. Opustili jsme však už také čas, kdy byl Václav Havel živým aktérem politického dění, což nepochybně ovlivňovalo pohled na jeho činy. Nyní se z Václava Havla stal sice zejména předmět historiografie, ale výroky Václava Klause či Miloše Zemana ukazují, že první porevoluční prezident je stále ještě tématem pro aktuální politické střety. Snaha oslabit jeho pozici v paměti společnosti je poměrně zřejmá.

Za této situace je o to cennější, že přichází kniha od renomovaného historika, který se podobných her neúčastní. Jiří Suk se snaží přistupovat k Václavu Havlovi kriticky, ovšem ne osobně. Představuje ho od poloviny sedmdesátých let, hned v úvodu knihy jsme vrženi do chvíle, kdy se Havel rozhodl napsat svůj legendární dopis Gustávu Husákovi. Sledujeme vznik Charty 77, tvorbu divadelních her, polemiky se státní mocí, ale i uvnitř disentu či s exilem. Traumatizující zážitky z vězení, zejména z toho prvního, jež ho málem zlomilo.

Vidíme aktivního muže, který odhalil potřebu systematické práce v opozici a tím jí výrazně pomáhá. Organizuje různé akce či prohlášení a věci promýšlí do velkých detailů. Například u petice Několik vět sestavuje též pořadí signatářů na podpisových listinách – chce, aby se vedle sebe poprvé objevili zástupci disentu, známých umělců i obyčejných lidí z tzv. šedé zóny.

Kniha čerpá z úctyhodné škály zdrojů. Někdy to jsou záznamy z deníků, nahrávky, spisy, výslechy Státní bezpečnosti nebo z vězení atd. Nicméně přesto – nebo právě proto – se příběh občas propadá do neosobní, trochu až teoretické roviny. To by nemuselo být na škodu, ovšem muselo by jít o jiný žánr.

Zrození politika

Tady se dostáváme k dvěma spornějším rozměrům publikace. Začněme u toho menšího. Na slovníku knihy je velmi dobře vidět aktuální debata o tom, jestli byl minulý režim totalitní, nebo ne. Zdánlivě terminologický spor, jejž vedou historici a publicisté, v druhém plánu zrcadlí rozdílnou míru odsudku předrevolučního režimu, na níž se česká společnost nemůže shodnout. Jiří Suk v knize téměř výhradně používá termín diktatura. V citátech disidentů, tehdejších článků, ve výrocích stávkujících studentů v roce 1989 se naopak výhradně mluví o totalitě. Vzniká tak zmatek a čtenářská otázka (ne všichni debatu o terminologii sledují), co za tím vlastně vězí. Ačkoli Jiří Suk používá měkčí termín, minulost nepřikrašluje a nepřepisuje. Přesto je škoda, že v knize výběr terminologie nevysvětluje.

Druhá slabina je důležitější, ale také zajímavější. Sedmdesátá a první polovinu osmdesátých let Jiří Suk popisuje s porozuměním zkušeného pozorovatele, který ví, že nemůže uplatnit zkušenost z dnešní, tedy demokratické, společnosti na tehdejší události. Většinu chyb či selhání, ať už Havla nebo jiných disidentů, umí čtenáři dovysvětlit představením okolností. Zkrátka znalost kontextu je pro pochopení popisovaných jevů zásadní.

Toto „pochopení“ historika jako by však klesalo úměrně tomu, jak se blížíme k sametové revoluci, potažmo zvolení Havla prezidentem. Jako by i Jiřího Suka strhl ten dráždivý přerod Havla-intelektuála v Havla-politika. Je to částečně pochopitelné, Havel dlouho tvrdil, že odmítá být politikem. Ještě v září 1989 v rozhovoru pro samizdatový deník Sport (to byl předchůdce Respektu a rozhovor s ním vedl nynější editor Ivan Lamper) tvrdil, že nechce být „kingem“, ale „kingmakerem“.

Rozpor mezi proklamací a realitou mnohé vede k pocitu, že Havel nehrál férovou hru. Také Suk píše: „Jestliže Havel v září 1989 tvrdil, že profesionálním politikem nikdy nebude, a dva měsíce poté kandidoval do nejvyššího státního úřadu, pak to svědčí o špatném politickém odhadu nebo falešné skromnosti. Nic z toho vrcholného politika nectí.“ Jinde historik říká, že ve své knize odmítá psychologizovat, ukazuje se ale, že takový odstup může být na škodu porozumění.

Ano, Václav Havel si velmi dlouho zakládal na tom, že je pozorovatel, řadový občan, který chce být pouze aktivní ve veřejné debatě. Nechce rozhodovat, určovat druhým, co mají dělat, kudy se mají vydat. Svůj názor je však v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let nucen pozvolna měnit.

Nejdříve se mu podaří zorganizovat Chartu 77, kde si poprvé uvědomí sílu a možnosti spojeného disentu. Když jde do vězení, se kterým do té doby neměl zkušenost, zažívá psychický propad a zvažuje, že se vzdá svých politických aktivit, aby to nemusel zažít znovu. Váhání ale zasáhne tolik jeho přátel, že mu viditelně dochází, že už není soukromou osobou. Mění se v symbol, jakýsi motor, který ostatním dodává energii a víru. Téměř každý, kdo jej zná, ho v tom utvrzuje. Z exilu, zejména od Pavla Tigrida, jenž Havla dokonce kritizuje, zaznívá, že se příliš drží zpátky.

V listopadových dnech roku 1989 je najednou všechno vzhůru nohama. Komunis­tická strana se hroutí, mnohdy není jasné s kým jednat. V řadách disentu je ještě větší zmatek. Nejsou tu praktičtí a zkušení politici, ale většinou divocí rebelové, kteří uplynulá léta svou činnost stavěli na kategorickém odmítání všeho, co přichází od státní moci. A najednou s tou mocí mají nejen jednat, ale začít ji nahrazovat. Je nemyslitelné, že by opozice neměla jednoho lídra.

Suk brilantně popisuje události, jež jsou tak rychlé, že je téměř nikdo nestíhá sledovat, natož řídit. „To je prostě naprosto fantaskní,“ prohlašuje v revolučních dnech sám Havel a zpočátku se dopouští řady velkých chyb. Za žádnou cenu nechce přebírat moc. Nechce pouštět disent do vlády a institucí, protože se bojí nařčení, že to všechno dělají právě kvůli tomu. Navíc tuší, že na převzetí zodpovědnosti nejsou připraveni. Chybí jen kousek a komunisti uhájí silnou pozici a navíc získají pro Ladislava Adamce post prezidenta. Nebýt rozčilených studentů, kteří příliš velký kompromis odmítli, mohlo vše vypadat jinak.

Po vzepření studentů Havlovi dochází, že takhle to dál nejde. Z pozorovatele se musí stát aktér, byť mu to není milé. Na takovou věc se nedá připravit. Představa, že ještě před revolucí 1989 začne tvrdit, že chce stát v čele země nebo politické strany, by působila nepatřičně a bizarně. S velkou pravděpodobností by to odmítl disent a státní propaganda použila proti němu. Havel nikdy nepopíral, že chce mít vliv, jen si ho představoval jinak.

Paradoxně fakta, jež Suk předkládá, vedou k jinému závěru, než činí on sám. Tedy k tomu, že Havel projevil v Česku nebývalou odvahu převzít odpovědnost ve chvíli, kdy to mohlo přinášet pouze problémy. Stačí se podívat na současnou poměrně klidnou a bezpečnou dobu, kdy se většina intelektuálních osobností snaží politice vyhnout, jak jen to jde. To, že neustále opakoval, že prezidentem být nechce, bylo možná únavné, ale byl to projev opatrnosti a strachu. Vrhal se do naprosto neprobádaného prostoru, a proto chtěl být ubezpečován a podporován.

Kniha Politika jako absurdní drama nepřináší žádnou převratnou interpretaci Václava Havla, také většinu informací budou „znalci“ disidentova života znát. Přesto jde o knihu – svým rozsahem a kvalitou zpracování – mimořádnou. Jak už to tak bývá, teprve v celistvosti získávají mnohé detaily význam. A rozhodně je třeba se těšit na pokračování, které sice zatím Jiří Suk nepřipravuje, nicméně snad se do něj pustí. Léta prezidentská skýtají obrovské téma.

Jiří Suk: Politika jako absurdní drama. Václav Havel v letech 1975–1989
Paseka, 448 stran