Editorial: Odkrývání Václava Havla

Žádná historie není tak vzdálená, aby nás nemusela zajímat. V případě té jen pár desítek let staré je znalost pochopitelně ještě podstatnější. Do historie se přesunul také Václav Havel, kterému je v posledních letech věnována stále větší pozornost publicistů, historiků i konspirátorů. Jen v posledních čtyřech letech vyšly větší publikace od literárního historika Martina C. Putny, novináře Daniela Kaisera a nyní od historika Jiřího Suka.

Putnova kniha je významná svou snahou popsat a analyzovat myšlenkový rozměr Václava Havla, proto do podtitulu knihy napsal, že jde o Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století. Sukova publikace je zase stěžejní komplexností záběru, který je věnován disidentským letům Václava Havla.

Ačkoli je jeho život s každou další prací čím dál více zdokumentován, pořád nám zbývají bílá místa. A to faktická (například vliv Olgy Havlové na svého muže během revolučních dní, čemuž se zatím vyhnuli všichni historici) i interpretační.

Výklad Václava Havla či polemiky s ním budou nepochybně přibývat. Neexistuje jediný správný názor, stejně jako neexistuje pouze jedno správné rozhodnutí v lidském životě. Též ve veřejné debatě můžeme často slyšet, že Havel neměl nikdy přijímat úřad prezidenta a měl zůstat intelektuálem. Že během revolučních dní postupoval příliš autoritativně, nebo naopak že měl svou autoritu použít silněji. Úhlů pohledu je celá řada a je svým způsobem dobrodružné sledovat, kam ve svých interpretacích ještě česká společnost dojde.

Vzhledem k tomu, že kniha Jiřího Suka je první velkou historickou prací na téma Václav Havel, rozhodli jsme se s autorem udělat rozhovor a nabídnout recenzi jeho studie.

Spisovatel Jiří Gruša v předmluvě k prvnímu porevolučnímu životopisu od Edy Kriseové napsal, že Havel si nerad o sobě čte (byť nekritická kniha jeho kamarádky jej musela potěšit). „A jak ho znám, je nejspíš s to tuto největší ironii svého života snést s jistým odhodláním jen proto, že věří na vzájemnou souhru podobných, neobjednaných obrázků ze života. Jednou snad složeny vydají obraz života jako takový. Nikoliv mozaiku, nikoliv strnulý pomník, nikoliv hagiografii, ale plamen, který se mihotá, sycen z mnoha zdrojů, aby dal nahlédnout v pravdu, která, jak nás učívali, bývala určována jako vyjevování bytí. A takto nám zůstane Havlovo tajemství uchováno, neboť pravda skutečných věcí se nabízí lidskému oku vždy jen parciálně. A na rozdíl od vědění vševědů, kterým Václav Havel tak pohrdá, se zde prostě ujasní, že neproniknutelnost tvoří podstatnou část všeho rozumění,“ konstatuje Gruša, a byť jsme v poznání o dvaadvacet let později mnohem dál, jistá neproniknutelnost zůstává. Naštěstí.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, 

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery