Dneska by to šlo

Budím se světlem. Voda na kafe, počítač zaševelí, venku se klube úsvit. E-maily. Klient chce největší dub, co je v Evropě k mání. Dvanáct metrů, cena 26 tisíc eur je k jednání. Posílám fotky. Bagr se stromem vypadá jako hračka. Co dál. Posudek jasanu. Silničáři tvrdí, že je nebezpečný, stromolezci ho vidí zdravý jako řípa. Účetní píše. Na faktuře za olympijskou louku chybí symbol libry. Ach jo. Ptám se odběratelů, zda trvalky někdo zaplatí. Prý hotově. Den začal dobře.

Je před osmou, objíždím Prahu horem. Heydrichiádou se do města hrnou štrúdly plechu. Píšou z Průhonic, že na Květinové slavnosti mají pro mne stolek.

Dozory začínáme na zahrádce, kde jsme již třetími „zahradníky“. Stačil půlmilion a všechno je jinak. Z odumřelé konifery je tu vnadná socha. Vypadá dobře. I po zimě. Kytku po kytce zahradu obejdeme. Já jako autor, Martin coby zahradník. Tady dobré. Volá paní, jestli máme hosty. Zuzana posílá SMS, že se jí dnes nechce vstávat. Hm. Poté revidujeme malý sad. Německé třešně ok, české odcházejí. Bohužel. Přilehlá zahrada má asijského ducha, majitel tam roky působil. Intenzivní založení, detail nesnese chybu. Šafář má sice školu anglických butlerů, ale jezírka jsou překvapivě zanedbaná. Dobře dopadly tvarované borovice. Trávíme na nich vždy pár dní. Řezač je na stromě a umělec ho z dálky diriguje.

V zahradnictví dnes pouští po zimě vodu. Koordinuji to. Zuzana píše, že nemá euromince a jestli mám. Aha, německé toalety. Na obědě s Martinem rozebíráme jeho firmu. Práce je moc, dělat se nikomu nechce. Končíme v prvorepublikovém zahradním domku. Pěkné místo v lese. Na žule tu jdou ronďáky, magnolie i hortenzie. Hlavní motiv „ztracená cesta“ je přerušen šlicem výkopu po nedávných vrtech. Souvrství cesty zcela zmatláno. Minuty do odjezdu. S paní domu plánujeme pěstování brambor v italském stylu. Zpoždění 34 minut. Zuzana píše, že v Keukenhofu hlásí zítra osm stupňů. Podivuje se, že bude zima, když dnes je tak hezky. Hm.

U Kozla sedí lidi na zahrádce. Od Popovic svištím k dálnici. Volám Pavlovi, že se na přednášku opozdím. Nadšen. Na okruhu plejáda kamionů, slimáků dálnic, ucpané tunely. Minuty tečou. Zuzana píše, že toho musím dost stihnout, a dodává: „To je teda maso!“ Volá Jarek, že v Dobřichovicích je voda stále zelená. U letiště odbočuju. V Horoměřicích semafor. Konečně Suchdol. Volá paní, jestli máme rybíz.

Udýchané příchody nemiluji. Jdu si opláchnout tvář a ruce. Už začali. Beru si slovo. V předmětu použití rostlin mám téma „proměnné v kompozici“. Přišel tucet studentů. V Lednici na mne přijde i sto. Ale vím, proč tu jsem. Obrázky lítají, gestikuluji, dávám do toho vše. Barvitě vyprávím, důraz na tóny, struktury, rytmy. Ke konci se studentka v zadní lavici neznatelně pousměje a zapře si dlaní bradu. Aspoň něco. Závěr s květákem a rozchodníkem přesně na 17.15.

Jedu zpět do Prahy. Vidím, jak si paní ve skleníčku seje salát. Závist. U čističky objížďka, Pod Kaštany plno. Píše Honza, že nemáme v zahradě písek. Doma balím věci, pas, padesátníky pro Zuzany čůrku, sprcha. Volá Jenda kvůli diplomce. Tramvají na vernisáž výstavy krajinářství zemí Visegrádu. Přijdu po zahájení. Prý měl Štěpán hezkou řeč. K podivu všech piju vodu. Pantomima a podávání rukou. Ve Frágnerce je teď celá zahradnická šlechta. Nálada je tu sakra dobrá. Z deseti děl zastupujících naši zemi jsou tu i dvě, kde jsem nepatrně fušoval. Dneska by to šlo, říkám si. Ale nejde. Práce není zajíc. Jdu si k Máji pro dodávku. Musím jet. U Národního čeká Zuzana vkusně obložená zavazadly. V zahradě nakládáme bedny. Ctěnice vypadají jako pohraničí. Tma, slepice, lišky a hučení vojenských speciálů z Kbel. Na chvilku zavírám oči a je ticho. Svět se zastaví, kytky přestanou růst. Včera mi Ota říkal: „Vy máte tak krásnou práci.“ Hm. Zamykám vrata a vyrážíme. Holandsko čeká a další kytičky též.