Browderova válka

Ještě před několika lety by William Browder řekl, že hlavní je dělat byznys, a ne lámat si hlavu nad stavem světa. Pak se ale stalo něco, co americko-britského miliardáře donutilo změnit názor. Stal se aktérem jednoho z nejdramatičtějších politických thrillerů současnosti, z jeho kont se vypařily peníze a obětí vraždy se stal jeho nejbližší spolupracovník. Browder zažil prozření – a pod trvalou ochranou bodyguardů zahájil ze svého londýnského sídla zápas na život a na smrt.

Počkejte, prosím, tady u výtahu, zavolám nahoru asistentce a ta si vás převezme. Oni nechtějí, aby šel nahoru někdo bez jejich vědomí,“ říká recepční v přízemí jednoho ze starobylých domů na Golden Square v londýnském Soho. Po chvíli dostáváme povolení zmáčknout tlačítko a vyjet o dvě patra výše. Hned u dveří si nás přebírá elegantní asistentka a odvádí nás do protáhlé zasedací místnosti s výhledem na centrum britské metropole.

William Browder (49) přichází za pár minut. Na první pohled by nikdo nepoznal, že tenhle obrýlený prošedivělý muž je jedním z nejbohatších Britů současnosti. A vizáž opatrného bankéře zakrývá i skutečnost, že před námi stojí člověk považovaný dnes mnohými lidmi za největšího a nejnebezpečnějšího protivníka ruského vládce Vladimira Putina. Byl to totiž právě Browder, kdo nedávno čistě svojí energií a soustředěným úsilím dokázal přimět americký Kongres k přijetí bezprecedentního zákona, který několika desítkám vysoce postavených Rusů zakazuje vstup na americkou půdu a zmrazuje jejich zahraniční majetky. Stát proti těmto lidem není bez rizika – jsou mocní a budou chtít odplatu.

Stejné pocity, ale z druhé strany ženou i Browdera: sám sobě slíbil, že pomstí smrt svého přítele a spolupracovníka Sergeje Magnitského, právníka, který v roce 2009 zemřel v ruském kriminále. Dostal se tam při pátrání po pachatelích loupeže Browderova majetku a americko-britský miliardář je přesvědčen, že obojí – vraždu i lup – mají na svědomí lidé z Putinova nejbližšího okolí. Proto je chce dostat před ruský soud a znemožnit jim vstup do většiny západních zemí.

Rozzlobený 007

I když dnes Browderovi lidé dělají dobrodružnou a zároveň nebezpečnou práci jako vystřiženou z misí Jamese Bonda, na první pohled to není znát. „Tohle je můj tým,“ ukazuje Browder na dvacítku mužů a žen ve své kanceláři, které by si člověk mohl lehko splést s běž­nými londýnskými makléři z nedaleké City. Tak jako tam i zde jsou u stolů porůznu rozsazeni třicátníci a třicátnice v elegantních a barevně decentních oblecích a kostýmcích, zadumaně studují data na displejích svých počítačů a co chvíli někam volají. Pod slupkou běžné kancelářské práce se ale skrývá horká akce.

Právě ve dnech, kdy jsme navštívili Browderovu kancelář, totiž jeho lidé ověřují čerstvou informaci od jednoho ze zdrojů, že dva muži podezřívaní z podílu na vraždě právníka Magnitského prý začali podnikat v Praze, kam si měli nechat převést část svých –údajně nelegální činností získaných – majetků. Má jít o Arťoma Kuzněcova a Michaila Dragunova, představitele ministerstva vnitra, kteří se podle Browdera měli účastnit výroby podvržených důkazů kriminální činnosti, jež vedly k uvěznění a následné smrti pětatřicetiletého Magnitského.

O lidech zapletených do dění kolem smrti mladého právníka znají dnes Browderovi lidé ty nejpřesnější detaily a právě jimi mají napěchované své počítače. Od běžných biografických údajů o věku, místu narození, bydlišti, manželkách a dětech přes jejich záliby a slabosti až po zmapování veškerého majetku. Stejnými informacemi disponuje Browderův tým i o Kuzněcovovi a Dragunovovi a nyní je porovnává s dostupnými daty o mužích s totožnými jmény, kteří si před časem založili firmu v pražských Stodůlkách.

Po několika dnech práce vychází najevo, že tentokrát jde zřejmě o slepou stopu, ale na to jsou už Browderovi lidé zvyklí – do slepých uliček už vstoupili mnohokrát, aniž by to jejich nasazení jakkoli zmenšilo. Podobná rozhodnost je totiž pro Browdera podle jeho přátel typická. Projevoval ji už v mládí, kdy v Chicagu v sedmdesátých letech vyrůstal v rodině svého děda Earla, dlouholetého šéfa americké komunistické strany, který dvakrát neúspěšně kandidoval na úřad prezidenta USA.

Zatímco kamarádi bouřící se proti svým rodičům nosili na protest dlouhé vlasy a hlásili se k životnímu stylu hippies, Browder se vydal opačným směrem. „Věděl jsem, že své rodinné okolí nejvíc naštvu, když se ze mě stane kapitalista. Tak jsem se jím stal,“ říká bankéř. „Je jedním z nejvíce odhodlaných lidí, které jsem kdy potkal. Na nejvyšší míru rozzlobený a přesvědčený bohatý muž, který neskončí, dokud nesplní, co si předsevzal. Dostat lidi kolem prezidenta Putina zapletené do vraždy Magnitského,“ charakterizuje Browdera bývalý moskevský zpravodaj týdeníku The Economist Edward Lucas, který finančníkovu snahu potrestat smrt Magnitského léta sleduje.

Browderův závazek je přitom hodně riskantní ruletou. Od chvíle, kdy vyrazil na svoji válečnou stezku, chodí mu na telefon časté výhrůžky smrtí (například úryvky ze známého filmu Kmotr o tom, „že jestli nás historie něco naučila, tak že zemřít může kaž­­dý“), a ve dne v noci ho proto chrání několik ozbrojených mužů. Ani tváří v tvář smrtelnému nebezpečí se však Browder nenechá odradit.

Nůž do krku

Browderův diář je dnes sice stejně nabitý jako dříve a pracuje i při stejném nasazení – ráno chodí do práce na sedmou a odchází v osm večer –, dřívější schůzky s finančníky a bankéři teď ovšem vystřídala jednání s politiky, právníky nebo aktivisty různých nevládních a lidskoprávních organizací. Finančník se totiž soustředí pouze na potrestání Magnitského smrti a tomu podřizuje veškerý svůj program.

„Bylo to o víkendu, v sedm ráno, když mi u postele zazvonil telefon. Na ten okamžik nikdy nezapomenu. Byl to jeden ze spolupracovníků z Ruska a řekl mi, že Sergej je po smrti. Pocítil jsem takovou šílenou fyzickou bolest, jako kdyby mi někdo probodl krk nožem,“ říká Browder u svého pracovního stolu. „Hodinu jsem bloudil po bytě a vůbec jsem nevěděl, co mám dělat,“ vzpomíná. Jindy rozhodný a dravý byznysmen pak v panice obvolával své kolegy, ptal se jich na radu, ale i oni byli z té zprávy paralyzovaní. „Že umře, bylo něco zcela neočekávaného, něco, co jsem si nepředstavoval ani v nejhorším snu,“ říká Browder.

Když po několika hodinách přešlo největší zoufalství, Browder vytočil číslo Magnitského matky a pak i jeho ženy a slíbil jim, že pro jejich syna vymůže spravedlnost. „Rozhodl jsem se, že aby můj život dával nějaký smysl, musím ho zasvětit pronásledování těch, kdo Sergejovi ublížili,“ říká.

Volejte Medveděvovi

Že se s jeho životem v Rusku děje něco podezřelého, Browder poprvé opravdu zaznamenal až v listopadu 2005. V té době již více než deset let podnikal v Moskvě a jeho finanční skupina Hermitage Capital (skupovala a zhodnocovala akcie ruských podniků s cennými surovinami, jako je třeba ropa) byla nejrychleji rostoucím zahraničním investorem v zemi. Finančník se tehdy právě vracel z několikadenní cesty do Londýna za rodinou, když k němu ve VIP salonku na moskevském letišti Šeremeťevo přistoupili dva policisté, bez vysvětlení mu zabavili pas a odvedli ho do detenční místnosti, kde se zadržují podezřelí cestující.

V ní Browder bez jídla a pití proseděl na židli příštích patnáct hodin, po kterých jej policisté opět beze slova vysvětlení posadili na letadlo směřující zpět do Anglie. „Před tím jsem v Rusku opakovaně kritizoval různé tamní úředníkykvůli zpronevěře a plýtvání veřejnými penězi, takže se mi samozřejmě honilo hlavou, jestli to s tím nesouvisí. Najisto jsem to ale nevěděl. Co mi však bylo naprosto jasné, bylo to, že mám velký problém,“ říká Browder.

Po návratu do Londýna začal finančník pátrat, co se stalo, a snažil se získat opět povolení do Ruska vstoupit a pokračovat ve svém rozjetém byznyse. Na jeho dopisy úředníkům ruského ministerstva vnitra a zahraničí ale nikdy nepřišla žádná odpověď. Ledy se pohnuly až v momentě, kdy se později náhodně na diplomatické recepci v Londýně setkal s Dmitrijem Medveděvem, v té době kandidátem na prezidenta, a převyprávěl mu svůj příběh.

Medveděv mu před svědky slíbil, že se mu pokusí pomoci. A skutečně – krátce poté byl z Moskvy vyzván, ať si požádá o vízum. Nicméně když to udělal, přišla mu za pár týdnů od představitele ruského ministerstva vnitra Arťoma Kuzněcova zamítavá odpověď s tím, že povolení ke vstupu do země nedostane, neboť je pro Ruskou federaci „bezpečnostním rizikem“. Browder, jak říká, pochopil, že je konec, a začal podnikat kroky, jak nenápadně a co nejdřív převést Hermitage z Moskvy do Anglie. Jenže to mu už nevyšlo.

Hrdinové z Tatarstánu

Dodnes není jasné, a neví to ani Browder, zda zákaz finančníkova vstupu do Ruska byl od začátku dopředu připravený plán, na nějž v logickém sledu navázaly další dramatické události. Nebo zda prostě jen někdo využil Browderova momentálního oslabení a jeho nepřízně u mocných. Každopádně dva měsíce po definitivním zamítnutí víz vtrhla vybavena soudním příkazem k úřední prohlídce do kanceláří Hermitage skupina pětadvaceti důstojníků ministerstva vnitra vedená plukovníkem Kuzněcovem, tím samým mužem, který předtím podepsal zamítavý dopis k Browderovým vízům.

Důvodem bylo podezření daňových úřadů, že jedna z dceřiných firem Hermitage nezaplatila v náležité výši daň z dividend. I když se úřední povolení vztahovalo jen na dotyčnou firmu, Kuzněcovovi lidé při zátahu zabavili dokumenty, razítka a počítače ještě tří dalších společností v rámci celé skupiny Hermitage. Browder je přesvědčen, že šlo o součást promyšleného plánu, jak získat lukrativní firmy z jeho portfolia a zároveň s tím okrást i ruský stát – k čemuž pak skutečně došlo. Detaily akce podle něj naplánovala pětice lidí v čele právě s Kuzněcovem a jeho přítelem, šéfem ruské banky USB Dmitrijem Kljujevem, a to na tajné schůzce na Kypru. S tím, že měli mít krytí i u některých členů ruské vlády.

Skutečností je, že razítka zabavená v Hermitage byla později bez Browderova souhlasu použita k převedení několika odnoží Hermitage do vlastnictví jakésifirmy Pluton, narychlo zaregistrované v tisíc kilometrů vzdálenéautonomní republice Tatarstán na jméno jednoho bývalého zaměstnance tamní pily, který si v tu dobu odpykával v kriminále trest za zabití. Zbylí dva „noví šéfové“ převedené firmy byli též bývalí trestanci. Ti – nebo někdo třetí – následně zfalšovali účetnictví ukradené odnožeHermitageza rok 2006, aby firma byla ve ztrátě, díky čemuž požadovali od státu zpětné vyplacení 230 milionů dolarů, jež byly původně Browderem odvedeny jako daně.

Browder samozřejmě o vývoji dostával zprávy od svých spolupracovníků a na dálku si stěžoval úřadům. Dvě stížnosti, že mu byly jeho firmy ukradeny a přepsány bez jeho souhlasu, zaslal hlavnímu ruskému prokurátorovi a další dvě na ministerstvo vnitra. Tam je vzápětí odmítli s argumentem, že převod sedí, protože podle razíteka podpisů je transakce legální. Další dvě stížnosti pak Browder adresoval daňovým úřadům, aby nevracely 230 milionů již zaplacených daní firem Hermitage, protože jde o podvod na ruském státu a jeho občanech. Odpovědí příslušných úředníků bylo, že naopak peníze vyplatí, protože noví vlastníci o to požádali a vše doložili platnými dokumenty, úřad to tedy prý nemůže blokovat. Tím se celá věc uzavřela: Browder přišel o své tři lukrativní firmy v hodnotě stovek milionů dolarů a ruský rozpočet později o více než dvě stě milionů dolarů.

Mezitím už také naplno probíhalo vyšetřování Browderova údajného podvodu vedené plukovníkem Kuzněcovem. Muž, který zabavil později zneužitá razítka a dokumenty, nakonec Browdera obvinil z rozsáhlých daňových podvodů. Ke všeobecnému překvapení ale v té době proti americko-britskému finančníkovi nevznesl žádnou žalobu – místo něj ale zažaloval „ze zločinného spolčení“několik Browderových právníků z Hermitage a zakázal jim zastupovat pobočky, které už mají nové majitele z Tatarstánu.

Tento Kuzněcovův tah způsobil, že když noví nabyvatelé požádali o již zmíněné vrácení daní, bylo jim navzdory Browderovým námitkám vyhověno. Rozhodla o tom další účastnice zmiňované schůzky na Kypru, šéfka příslušného moskevského daňového úřaduOlga Stěpanovová. Prostředky přitom poslala na nový účet poboček Hermitage v bance USB, tedy instituce patřící organizátorovi kyperského jednání, bankéři Klujevovi.

Smrt

Kuzněcovova žaloba za „zločinné spolčení“ zasáhla především muže, který od samého začátku vedl pro nepřítomného Browdera pátrání po těch, kdo mu ukradli jeho firmy – Sergeje Magnitského. Tento mladý právník po řadě týdnů práce v terénu zjistil, že celou operaci zastřešoval vysoký představitel ministerstva vnitra Kuzněcov, přišel i na muže z Tatarstánu, na něž byly pobočky Hermitage nelegálně převedeny, a odhalil rovněž podvod na ruském státu, žádost o vrácení již zaplacených daní. Všechno to pak sepsal v podrobné zprávě, s níž se obrátil na nejvyšší vyšetřovací orgán Ruska Vyšetřovací výbor Ruské federace.

Ve své zprávě Magnitskij také upozorňoval, že všechny dosavadní Browderovy stížnosti na nelegální postup v krádeži jeho společností vždy končily v okruhu přátel plukovníka Kuzněcova, a proto nikdy nemohly být nezávisle vyšetřeny. Ještě než však Magnitskij dostal od Vyšetřovacího výboru Ruské federace nějakou oficiální odpověď, byl zatčen. A to právě plukovníkem Kuzněcovem, na jehož protizákonné jednání upozorňoval. Kuzněcovovi lidé Magnitského zadrželi doma před očima jeho ženy a dětí a dali ho do vazby. Osm dní před vypršením maximální jednoleté lhůty pro držení v ní Magnitskij zemřel. Jako příčina bylo úředně uvedeno „prasknutí bránice“.

Podle dokumentace ruských lidskoprávních organizací byl Magnitskij po většinu doby umístěn v nevytápěné cele s nezaskleným oknem, kde stále svítila světla. Během svého věznění podal celkem čtyři sta padesát stížností na špatné podmínky a zacházení, nemožnost stýkat se s rodinou a telefonovat s dětmi.Protože trpěl soustavnými bolestmi, zvracením a horečkou, byl vyšetřen lékaři, kteří ultrazvukem zjistili zánět žlučníku a předepsali urychlenou operaci. Policie však nechala Magnitského přesunout do nechvalně známého ruského vězení Butyrka, které nemělo žádné lékařské zařízení umožňující jeho léčbu.

Magnitského zdravotní stav se dramaticky zhoršoval a vězeň opakovaně prosil o okamžitou operaci, ale neúspěšně. Lékař mu sice dal léky proti bolesti, když ale nezabraly a Magnitskij si dál stěžoval, nechal mu doktor z Butyrek nasadit svěrací kazajku. A poslal ho na psychiatrii. Jak zdokumentovaly ruské lidskoprávní organizace, Magnitského následně z ordinace převzalo osm strážců speciální pořádkové jednotky, nasadili mu pouta, zmlátili ho obušky a položili ho v želízkách vedle postele na samotku. Hodinu a půl nato ho našli mrtvého lékař se sestrou, kteří ho přišli do cely zkontrolovat.

Ruské úřady následně okolnosti Magnitského úmrtí vyšetřovaly, protože událost vyvolala bouři v médiích a ruské opozici, případ ale vyšuměl do ztracena. Respektive skončil propuštěním několika zaměstnanců věznice s odůvodněním, že zanedbali lékařskou péči.

Experti jako již citovaný Edward Lucas mají tendenci tvrdit, že právě na případě Magnitskij lze dobře vypozorovat sovětský projev způsobu vládnutí, kdy právo a podnikání se točí okolo zájmů úzké skupiny lidí, kteří kombinují praktiky pevné ruky s technikou výzvědných služeb a vysokým byznysem a organizovaným zločinem. Právě tohle společenství podle Lucase, jak popisuje ve své knize Klam: špioni a lži aneb jak Ruskoobelhává Západ, ovládlo státní správu a nelegálně ji využívá ke svým zájmům a obohacení.

Z očí do očí

William Browder sedí za stolem ve své kanceláři a za zády mu visí fotografie Magnitského rakve, nad níž se sklání jeho matka s červenou kyticí. „Jeho smrt mi od základu naprosto převrátila život,“ říká finančník. „Změnil jsem se, peníze jsou dnes pro mě druhořadé. Cítím se zodpovědný za to, co se Sergejovi stalo.“ Tohle prozření finančníka Browdera, někdejšího nekritického velebitele kroků ruského prezidenta Putina, který roky těžil z jím vytvářeného neprůhledného byznysového prostředí, přivedlo k misi, jejímž nejviditelnějším výsledkem je v úvodu zmíněný převratný zákon Kongresu USA.

Šlo by nad tím mávnout rukou, protože pro americko-britskéhomiliardáře přece nemůže být těžké prosadit svůj vliv. Nicméně fakt je ten, že podobně výrazný zásek jedince do americké politiky se dosud skoro nikomu na světě nepodařil, a to ani podobně vlivným lidem, jako je Browder. Finančníkův příběh tak především ukazuje, že skutečným hybatelem velkých událostí mohou být energie a síla osobního přesvědčení. Browder sice lobboval u desítek politiků a jejich asistentů, zlomovým momentem ale byla až jeho řeč před jednou z důležitých komisí amerického Kongresu. Téma jednání: Rusko.

„Přede mnou promluvilo několik hostů a všichni popisovali hrozné věci. Třeba že v Rusku bylo za dotyčný rok zabito dvacet novinářů, x lidí uneseno a tak dále. Vždy ale mluvili o skupině, ne o konkrétním člověku,“ vzpomíná Browder. „A já jim najednou řekl, že teď budu mluvit o Sergejovi, muži, kterého jsem dobře znal a za jehož smrt cítím zodpovědnost. Řekl jsem jim, co pro mě dělal a jak byl kvůli tomu kriminalizován a poté i umučen. A že zemřel jen proto, že spravedlnost mu byla nadevše. Čím víc jsem mluvil a díval se politikům do očí, tím víc jsem získával jejich pozornost. Přestali esemeskovat a číst v noteboocích, a když jsem skončil, zavládlo naprosté ticho.“

Pak si – vzpomíná dál Browder – vzal slovo veterán americké politiky, prezidentský kandidát z konce šedesátých let, George McGovern a řekl, že „toho už ve své dlouhé politické kariéře slyšel hodně, ale tohle na něj opravdu zapůsobilo“. Následně se zeptal, jak může Browderovi pomoci. „Řekl jsem, že už se nějakou dobu snažím u amerického ministerstva zahraničí prosadit zákon znemožňující vstup Magnitského vrahům na americkou půdu, ale že zatím nejsem úspěšný. Kongresman odvětil, že jestli ministerstvo nemá zájem, tak to tedy udělají oni v Kongresu. A že se norma bude jmenovat po Sergejovi Magnitském – Magnitského zákon.“

Kongresman McGovern zákon opravdu ještě před svou loňskou smrtís podporou dalších politiků protlačil Kongresem a právě v těchto dnech Američané zveřejnili prvních osmnáct jmen Rusů, kteří podle něj mají zakázaný vstup do USA. Jsou mezi nimi vyšetřovatel Kuzněcov, úřednice Stěpanovová, která umožnila návrat zaplacené daně ze státní pokladny „vlastníkům“ z Tatarstánu, několik do případu zapojených soudců a důstojníků vnitra. „Tímhle vítězstvím to však nekončí,“ říká Browder.

Jednou budem dál

Je třetí úterý letošního dubna, devět hodin večer, na galerii pro hosty v britském Parlamentu dosedá jeden ze současných Browderových nejbližších spolupracovníků Mark Sabah a je na něm znát nervozita. „Už jsem tady jednou byl před pár hodinami, ale přeli se o odkaz baronky Thatcherové, takže se další body programu odsunuly,“ říká Sabah. Oči přitom nespouští z konzervativního poslance Roberta Bucklanda, který za chvíli vystoupí s bodem, na nějž už Sabah napjatě čeká.

„Velká Británie považuje Rusko za svého přítele, a protože si přátelé říkají i nepříjemné věci, jednu takovou věc nemůžeme nechat bez povšimnutí,“ pronáší do ztichlého sálu poslanec Buckland. „To, co se stalo Sergeji Magnitskému, je milník. Žádám vládu, aby přijala po vzoru USA zákon, že lidé, kteří se podíleli na jeho smrti, nebudou moci na britské území.“ Sabah neskrývá nadšení. „Výborně,“ glosuje tlumeným výkřikemz galerie poslancovu řeč.

Následně ale jeho euforii chladí vystoupení ministra pro Evropu Davida Lidingtona, který říká, že kabinet nadále dává spíše než zákonu přednost osobním rozhovorům na dané téma s ruskými partnery. „Bojí se o obchodní vztahy,“ komentuje ministrův proslov Sabah. V následné debatě se poslanci bez ohledu na stranickou příslušnost dělí na zhruba dva stejně silné tábory.

Jedna část požaduje zákon, druhá je pro ministrovu nekonfliktnější cestu. Po hodině rokování poslanci debatu přerušují s tím, že se k ní v budoucnu opět vrátí. „Nebude to rychlé, ale věřím, že se postupně budou přidávat další kolegové, vláda proto, doufám, časem zákon schválí,“ komentuje později vývoj událostí optimisticky poslanec Buck­land. „Věříme v to,“ přikyvuje Mark Sabah. „Ale bude to ještě pořádná dřina.“