Probouzím se do zimomřivého květnového rána. Jsem lehce nervózní, zároveň ale nedočkavá a plná očekávání. Nadešel totiž den D.
Balím si věci a vyrážím vstříc centru Prahy, historickému Karolinu, kde propukne ryze studentský majáles, na jehož organizaci se podílím.
Vše začalo nevinně. Na schůzce studentského spolku jsem se seznámila s Karolínou, nyní hlavní organizátorkou majálesu. Okamžitě jsme si padly do oka. Toužila jsem se zapojit, respektive jsem se v jejím plánu doslova našla – vždy jsem se chtěla podílet na nějaké studentské akci a také mi již delší dobu vadí, že současné majálesy ztrácejí svůj tradiční charakter.
Čas uplynul jako voda a najednou je za námi půlroční práce. Ze začátku nás lidé brali spíše jako partu bláznů, pak vše začalo nabírat směr i konkrétní podobu a v dubnu jsme už měli zformovaný program, domluvenou oficiální podporu, dokonce jsme zorganizovali několik dílčích akcí, které seznamovaly studenty a veřejnost s podstatou majálesů. Jsme tedy připraveni.
Po krátké snídani s dalšími organizátorkami a organizátory se pouštíme do práce. Musím říct, že mě překvapilo, kolik lidí se pro projekt dokázalo nadchnout, koneckonců původní pětičlenná organizační skupinka se rozrostla na 30 lidí. Část z nich se odebírá na Kampu, kde v 10 hodin začíná alegorický průvod. Kolik tam bude lidí? Přijde vůbec někdo? Podobné otázky se honí hlavou všem, nikdo ale nedává najevo pochyby, zkrátka čekáme.
Přípravy jdou do finále, instalujeme informační tabule, rozvěšujeme programy, zdobíme historické dvorky… Sjíždějí se první účinkující. Studentské spolky a jiná uskupení si přebírají své stánky, zdobí je a zaplňují rozličným obsahem. Tu můžeme narazit na stánek s domácím jídlem, o něco dál se dozvíme něco více o LGBT komunitě… Já neustále pobíhám po areálu a kontroluji hodinky, čas běží, nervozita stoupá.
„Majáles je náš, majáles je náš,“ ozývá se skandování blížícího se průvodu. Jsou tu kandidáti na krále nebo královnu majálesu se svými družinami, za nimi se hrne spousta dalších studentů, skandují, zpívají, tančí, zkrátka si užívají svůj svátek. „Malé Čechy Maločechům“, „S kapitalismem na věčné časy“, musím se zasmát nad některými transparenty, a už zase v poklusu odbíhám zkontrolovat scénu ve studentském klubu K4, kde se odehrají divadelní představení, autorská čtení a také promítání studentských filmů.
Přicházejí rektoři, prorektor a děkanové. Venkovní scéna se pomalu zaplňuje, v očích příchozích vidím zvědavost, radost, spokojenost. Mohlo být sice kapku lepší počasí, ale neprší, to je nejdůležitější. Vše je tedy připraveno a po pár slovech rektorů Univerzity Karlovy a Akademie múzických umění vystupuje první kapela, program na ostatních scénách také začíná. Připadám si chvílemi jako blázen, kličkuji mezi bavícími se lidmi a neustále hulákám do vysílačky, ale vše plyne hladce.
Vychází slunce, přicházejí další a další lidé, zdravím se se známými, odpovídám na všemožné otázky a zářím štěstím. Z poledne se rázem stává podvečer, na hlavním pódiu se střídají kapely, diváci tančí a popíjejí, v klubu K4 lidé živě diskutují se studentskými tvůrci různých zajímavých filmů.
Návštěvníků je v areálu opravdu hodně, v jednu chvíli se téměř nemůžu prodrat rozradostněným davem. Skvělý pocit. Začíná se stmívat, venkovní scéna pomalu utichá, lidé se přesunují dovnitř, organizátoři zůstávají a uklízejí. Já si snad poprvé za den sedám a zasněně hledí do ztracena. „Zvládly jsme to,“ říkám spokojeně se tvářící Karolíně a plácneme si. Povedlo se! Studenti jsou tvůrčí, mají nápady a názor, je třeba jim jen poskytnout prostor. Ale řeknu vám, je skvělé být studentkou!
,, studentka FF UK
a organizátorka studentského majálesu
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
