Stropy

Do batohu si dejte knihu obrazů Hieronyma Bosche či Luciana Freuda, do sluchátek si pusťte některou z desek Nico, třeba Desertshore, a vypravte se do areálu novostaveb v Rudné u Prahy. Anebo si přečtěte nový román Zuzany Brabcové Stropy. Vyjde to nastejno; depresivnější a sžíravější zážitek si lze připravit jen stěží.

Zuzana Brabcová (53) se po svém třetím, čtenářsky velmi úspěšném a kritikou ceněném románu Rok perel odmlčela na dvanáct let. Nyní přichází s dílem novým, čtenářsky možná méně vstřícným, ale z pohledu zážitků, které umí literatura poskytnout, s dílem zcela mimořádným.

Na dno truhly

Zatímco Rok perel nabízel atraktivní dějový spád, opepřený ještě o nezvykle otevřeně pojaté téma lesbického procitnutí, Stropy dějovou dynamiku silně tlumí. Na počátku románu se hrdinka psychicky zhroutí, poté následuje cesta do Bohnic a průběžná léčba, a na konci se ocitá zase v „normálním“ světě, aniž by ale bylo zřejmé, zda byl důvod zhroucení nalezen a odstraněn. V tomto románu se žádný doslovný ani symbolický coming-out nekoná, nikdo novou ani starou identitu nenalézá a na konci se nám oproti počátečnímu stavu nezměnilo takřka nic. A přesto těch dvě stě stran představuje čtení, od kterého se lze jen stěží odtrhnout.

Román Stropy se snad může na první pohled jevit jako zpovědní, deníčková literatura, která plní především terapeutickou funkci vypsat se z vlastních traumat, k níž se jakousi shodou okolností někdy přiřadí i estetická hodnota. Nakolik je v něm vskutku obsažena autorčina vlastní zkušenost, nechť posuzují životopisní šťouralové; jestli si to „vymyslela“, nebo to „zažila“, může být čtenáři vcelku jedno. Nemá proč vylézat z textu a hledat za jeho hranicemi obrysy autorské tváře, když vnitřek textu je tak vydatný a podmanivý svou surreálnou, bizarní krásou hnusu, deprese a sestupu na dno truhly, které se říká lidskost.

Stropy jsou románem o malém privátním světě, v němž se zbortily veškeré meze. Vyprávění smývá hranice osob: od vyprávění ve třetí osobě, jež nám z odstupu zprostředkovává hlavní hrdinku Emu, přechází plynule do první osoby, kdy tato postava přímo formuluje své pocity či sny a představy; a občas vyprávění využije i osobu druhou, tedy sebeoslovení této protagonistky. Chybí zde též hranice mezi přítomností, minulostí a budoucností. Vyprávění těká od toho, co se děje právě teď, k evokovaným scénám dětství, k obrazům matky a otce či někdejšího manžela. Minulost se neustále vynořuje, ale zároveň se nevyjevuje jako klíč, jako zdůvodnění nynějších stavů.

Stejně tak je stírán i rozdíl mezi „reálným“, normálním světem a světem fantazmagorických představ. Hrdinčin svět je zaplněn příbuznými a blízkými, ale hranice mezi tím, co vskutku bylo či se mohlo stát, a mezi přeludovým, úzkostným proudem představ je opět zcela rozmyta. Dcera se stává pečovatelkou, zatímco její matka-hrdinka se stává dítětem, k němuž je třeba přistupovat opatrně a ohleduplně. Magické obrazy ze života hrdinčina bratra se mísí s naturalistickými výjevy zvracení v sanitce či scén z blázince. Personál v blázinci se proměňuje z pečovatelů v tyrany a zase zpět v pečovatele. Ztělesněním mezní situace není motiv podlahy, dna, z něhož už není dál kam klesnout a je možné naopak se odrazit zase vzhůru, ani motiv stěn, jež vězní danou bytost, ale až motiv stropu jako horizontu, kam směřuje pohled přikurtované postavy.

Na strop se projektují dílčí úzkostné příběhy a vize; nahoře tudíž není situován žádný prostor nebe, ale jen další verze pekla. Zároveň titul Stropy, ať už záměrně či nikoli, odkazuje ke kultovnímu románu raných devadesátých let, ke Stropu Pavla Řezníčka. Rozdíl je ale zjevný: Řezníčkovo psaní směřovalo k bizarnosti groteskní, ke světu, který ztratil pevné kontury, ale je vlastně zábavný; svět, nad kterým se čtenář směje. U Brabcové nacházíme jen dílčí výsek světa, ale namísto úlevného smíchu nastupuje jen a jen mrazení v zádech. Jak v takovém světě bez hranic a pevných bodů rozhodnout, co vlastně platí? A není to vlastně docela jedno?

Veškeré posuny a volně se vznášející dílčí scény jsou ovšem zakotveny precizním jazykovým a stylovým ztvárněním. Právě jazyk a kompozice jednotlivých scén posouvají celý román od osobního záznamu k mytickému podobenství. Zahrada jako jeden ze stěžejních prostorů je zahradou kdesi v bohnickém areálu. Je ale také symbolem zahrady-ráje, tedy toho ztraceného, je odkazem k již zmíněnému Boschovi a jeho Zahradě pozemských rozkoší. Odkazy k jiným kulturním dílům je celý text protkán. A nejde o předvádění vlastní sečtělosti či o snahu zaobalit příběh o zhroucení do literární vaty, tyto odkazy jsou vesměs funkční, významotvorné – protkávají individuální univerzálním, obecně platným.

Není kam se stáhnout

Současná česká próza většinou řeší, co je špatného se světem kolem nás. Postavy bývají zapleteny do složitých mezilidských vztahů a to podstatné se jeví stát vně člověka. Brabcová svoji hrdinku z takovýchto vazeb vytrhává. Peklo stavu, v němž se ocitá, funguje stejně, ať už by v ředitelně blázince visel na stěně Husák nebo Klaus. Stropy mluví o tom, co vlastně utváří naši lidskost a čím se v krizových stavech ještě lišíme od zvířat či masožravých rostlin. Animálnost spolupacientek je vystupňovaná na maximum; hranice mezi pečující bytostí a predátorem mizí v nenávratnu. Čteme příběh ženy zahnané do kouta depresemi i závislostí na lécích; ty měly pomáhat, ale stávají se pastí, z níž se lze vyhrabat jen za pomoci jiných léků či podobných závislostních pomůcek. Sledujeme bytost bez identity, jež drží pohromadě jen díky těm nejzákladnějším instinktům. Nemá kam se stáhnout, nemá kde a proč hledat nějakou esenci lidství kdesi uvnitř své duše. Jaký je ale pak smysl takového života, v němž naděje nemá žádné místo?

Vyjevuje se tu, zdá se mi, jedna zřetelná stezka současné české prózy; stezka na dno temnoty. Vydala se po ní Alexandra Berková v románu Temná láska, ale možná své psaní příliš zahltila emocemi. Další kus prošlapala Tereza Boučková svým Rokem kohouta. Byť literární díla nenabízejí změřitelné výkony, troufám si soudit, že Zuzana Brabcová došla touto stezkou nejdál. Možná až tam, odkud už se dál jít nedá. Román Zuzany Brabcové je literární událostí, dílem krajním, výjimečným svou kondenzovaností i básnivostí. Je – alespoň pro mne – literární událostí nejen právě uplynulého roku.

           Autor je literární vědec.

Zuzana Brabcová: Stropy
Druhé město, 200 stran