Setkání se Zubatou

Je pátek ráno, zvoní budík, a kdyby to byl běžný pátek, tak budík zamáčknu a spím dál. Jenže tentokrát ne. Dneska, v den, kdy normálně nepracuju, toho musím hodně postíhat. Zabalit, nasednout do auta a ze Stodůlek směrem na Kobylisy, kde vyzvednu maminku, která zrovna dělala babičku dvěma nezbedníkům, a spolu pak tradá směrem na Budějovice.

Chvíli váhám nad trasou a pak neomylně zvolím horší variantu přes Smíchov. Protože nerada stojím v zácpě, vydám se pěknou objížďkou kolem Vltavy přes Nusle, Vršovice a Žižkov. Nabírám zpoždění a ani akademická čtvrthodinka to nespraví. Naštěstí nastavená rezerva je stále dostatečná. Cesta na jih pak už ubíhá rychle, protože je dopoledne a navrch ještě podzim, takže zácpy teď nehrozí. Čas, můj odvěký velký soupeř, je mi nakloněn a dorážíme domů ještě s asi dvacetiminutovou rezervou, tak akorát se stihnout najíst. Ve dvě totiž dorazí Zubatá z úřadu práce.

Jsem na vozíku a pobírám sociální dávky, tzv. příspěvek na péči, se kterým můžu od roku 2007 volně disponovat a sama určit, jakou službu si za něj pořídím. Posuzuje se tu 10 oblastí, jako je mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání atd. Žádost pak ale neposuzují samy „zubaté“, ale komise, která daného člověka nikdy neviděla a rozhoduje o něm jen podle toho, co se o něm píše v předloženém lejstru. A každé 3 roky musí úřad kontrolovat, jestli je to opodstatněné.

Slečna Zubatá doráží skoro načas (my chroničtí opozdilci k tomu máme respekt), zpočátku je docela příjemná, ale otázky, tedy 10 bodů, kterými úřad zkoumá moji soběstačnost, mě iritují. Jednak mě trochu zaráží fakt, proč si mladý člověk vybere tak nudný post, kde si ne­jsem jistá, že se toho tak moc naučí, ale to je každého volba. A pak formulace otázek typu „umíte pracovat s penězi, vy řídíte, vy pracujete?“ mě prudí, ale musím zachovat klid. Před 3 lety se mě jiná „zubatá“ ptala, jestli znám hodiny. Ale protože pár mým známým příspěvek nesmyslně snížili, tak se držím. Přikyvuju nebo odmítám podle toho, co ode mě asi tak chce slyšet.

Proč se ale nikdo nezeptá, na co příspěvek používám, jestli je dostatečný? Ale na to není kolonka. Proč se slečna všemu diví, vždyť je docela mladá a čekala bych, že bude mít větší přehled než paní úřednice před důchodem. A vždyť by tento systém měl v ideálním případě lidi motivovat, ale ten dojem nemám. Přece když je člověk na vozíku nebo nevidomý, neznamená to, že má sedět doma, když může dělat tolik věcí. A právě tato sociální dávka by mu v tom měla napomáhat.

Ale můj dojem je opačný, děláš toho moc, takže ji nepotřebuješ a asi ti ji snížíme! Také nerozumím tomu, proč jsou stejné otázky v dotazníku pro skupinu seniorů a lidí sice handicapovaných, ale za určitých podmínek stále ekonomicky i jinak schopných? Proč se srovnává soběstačnost 80letého a 30letého člověka a proč se úřad diví tomu, že ten mladý člověk chce normálně žít, pracovat, bavit se a dělat další věci, které k běžnému životu logicky patří?

Když Zubatá odejde, nejradši bych si dala panáka. Ale dnešní itinerář je neúprosný, takže vyrážím na polopracovní schůzku do Třeboně s jednou známou, které předávám publikace o lesních mateřských školkách, jejichž zrod podpořilo MŽP evropskými prostředky. Několik hodin strávíme povídáním o různých věcech, přičemž se však neustále vracíme k tématu o poměrech na ministerstvu, co bylo, není a výhledově asi ani nebude. Setkání je fajn, ale to téma mě dost vyčerpává. Tento týden jsem dala výpověď, ještě to trochu zpracovávám a aspoň v pátek bych byla ráda, kdybych to nemusela moc řešit. Ale tak to je, když se člověku jeho práce prolíná s volnem.

Vyprávím jí i o svých dojmech ze Zubaté. Tak jako já se dost diví. Je večer a já už konečně nic nemusím. Tatínek má narozeniny, tak aspoň ten den nějak příjemněji završím. Můj volný den byl tentokrát nějaký perný, příště zajdu radši vyřizovat úřední věci ve svém pracovním týdnu. A jsem taky dost zvědavá, jak komise zhruba za měsíc rozhodne.