Romantici, s. r. o.

Francouzský herec Gérard Depardieu chvíli vypadal jako sympatický bojovník proti hloupě vysokým daním. Na návrh nové francouzské vlády zdanit bohaté pětasedmdesáti procenty reagoval docela zábavným kverulantstvím a pak hlavně vtipným přestěhováním se do první belgické vesnice. Další děj už tak zábavný není. Herec (nebo jak se v Česku procítěně říká pan herec) skočil na vějičku Vladimiru Putinovi, přímo z jeho rukou přijal ruské občanství a Francii ukázal pomyslný vztyčený prostředník. Revolta proti „systému“ byla dokonaná.

Depardieu není prvním a asi ani posledním západním umělcem nebo intelektuálem, který hledá ochranu či spíš útěchu v Rusku, případně jiných autoritářských režimech, jež jsou se Západem na nože. Tím Západem, který je přiznaně komplikovaný, v lecčems nesympatický, někdy hloupý, ale v rámci možností svobodný, a tudíž pořád nejlepší k životu.

Samozřejmě není nic na tom, když se někomu zdá, že by ten život měl být pro všechny ještě lepší. Problém je, když se ve snaze tohoto cíle dosáhnout obrací na lidi a režimy, kteří mají cíle přesně opačné.

Děje se to (i když ve virtuální formě) také v souvislosti s umírajícím venezuelským prezidentem Hugem Chávezem. Na Facebooku se minulý týden rozběhla debata kolem toho, s jakou – jak si postěžoval jeden známý český levicový intelektuál – „svazarmovskou“ urputností tituluje Česká televize Cháveze slovy „autoritativní prezident“. Ve Venezuele se prý žije mnohem lépe než v kalouskovsko-nečasovském Česku a s přiostřující se diskusí dotyčný pronesl, že v některých směrech je to lepší dokonce i na castrovské Kubě než tady.

Nadšení obhajovat skryté nebo i otevřené, v každém případě však nezakrytě odpudivé diktátory postihuje evropskou radikální levici, hýčkanou teď v podmínkách svobody a blahobytu, od chvíle, kdy se začala formovat. Je přitom pozoruhodné, že v Latinské Americe je dnes nepřitahuje ani tak brazilský prezident Lula da Silva, bývalý odborářský předák, který se zasloužil o nebývalou prosperitu své země. Přitažlivější je pro ně zmíněný Chávez, populista na třetí, který poměrně usilovně likvidoval svobodu a nezávislé instituce. Důvod těchto vyhrocených postojů je vlastně jediný: Lula se se Západem kamarádil, Chávez se proti němu v rámci možností bouří.

Propagace Kuby i Venezuely levicovými aktivisty je teď ze všeho nejvíc komická, znuděnost excitovaných politických romantiků se ovšem už několikrát nevyplatila. Zní to jako klišé, ale vzdálenost mezi obdivem k totalitářům a gulagy může být překvapivě krátká.