Recept na štěstí

Jste šťastní? Kdo si není úplně jistý, ať si představí žebřík s deseti příčkami. A vybere si tu, která nejlépe vystihuje jeho dosavadní život. Ta nejspodnější je nejméně spokojený život, ta nejvyšší desátá je nejspokojenější. Statistický Čech životní spokojenost hodnotí šestkou (přesně 6,2 podle výzkumu Gallup World Poll z roku 2010).

Je ale možné nečekat a šplhat po žebříku výš. Štěstí se totiž dá trénovat. A existuje na to víc návodů než kdy dříve. Poptávka po nich je totiž větší. „Prožíváme náročné transformační časy, všude kolem je spousta znejisťujících zpráv. Proto lidé mají potřebu zkoumat svoje životy a najít cestu, která by jim přinesla spokojenost,“ vysvětluje psycholožka Adéla Barešová.

A právě proto nastupují na scénu nejrůznější rádci – mohou se jmenovat konzultanti, kouči nebo guruové – a přinášejí recepty, z nichž se zdá, že dosáhnout štěstí je jednodušší než upéct bábovku. Anebo ukrojit salám.

Tato výstava vás neudělá šťastnými

Právě kolečko pěkně tučného rakouského salámu s vyříznutým nápisem „Happy“ a zatavené v igelitu je k vidění na výstavě The Happy Show, která putuje po USA a Kanadě (momentálně je v Torontu). Autorem je výtečný grafik Stefan Sagmeister, jehož hobby je kromě grafického designu také přemýšlení o štěstí. Salám tu není náhodou: „Dva způsoby, jak rychle a spolehlivě dosáhnout pocitu štěstí, jsou sex a tučné jídlo,“ vysvětlil to listu The New York Times. Má ovšem tipy i na to, jak být spokojený dlouhodoběji. Studiu štěstí se věnuje už deset let – a tak jsou na výstavě též další artefakty, grafy a statistiky. Materiály poskytli přední američtí odborníci na štěstí, vtípky jsou sagmeist­rovské. „Tato výstava vás neučiní šťastnějšími. Mít nízká očekávání je vždycky dobrá strategie,“ píše hned u vchodu.

Sám Sagmeister svou spokojenost hodnotí osmičkou. V padesáti má za sebou život plný úspěchů i dobrodružství. Z provin­čního rakouského města Bregenz se dostal do Hongkongu, pracoval v pobočce agentury Leo Burnett – a ze stážisty se hned druhý týden stal šéfem grafického oddělení. Od poloviny devadesátých let má vlastní studio v New Yorku, kde navrhuje obaly k deskám muzikantů, které má rád a kteří jsou shodou okolností také slavní a bohatí (Talking Heads, Rolling Stones, Lou Reed, David Byrne). Už dvakrát od založení studia si ale vzal roční volno, aby se mohl věnovat vizualizaci vlastních myšlenek.

Často se týkají právě toho, jak šťastně žít, a má na to sérii doporučení, která vtipným způsobem ztvárnil: vyskládal je z plyšáků či z umotaných pruhů látky a na stromy v lese vytvořil nápis. Výsledkem je knížka Věci, které jsem se zatím v životě naučil a právě zmíněná výstava. Pravd, jež o životě zjistil, není víc než dvacet. Například: „Kdo je upřímný, je vždycky zajímavý.“ Sagmeister se tím řídí, a tak popisuje docela upřímně různé historky. Třeba jak tak trochu zalhal u soudu ve sporu o honorář se slavnou rakouskou fotografkou Elfie Semotanovou. Pohled, který na něj vrhla, ho prý tak vykolejil, že stejně prohrál. „Nemluvit pravdu se obrátí proti mně,“ vyvodil z toho. Anebo: „Nejsem typ člověka, který rád pomáhá ostatním. Ale tolik přátel mi už pomohlo, že jsem se rozhodl vyčlenit si každý den hodinu, abych někomu pomohl,“ píše Sagmeister. Daří se mu to střídavě, občas bývá i padesát hodin za plánem. Většinou se ale cítí lépe, když pravidlo dodržuje. „Pomáhat ostatním pomáhá mně,“ vyvozuje z toho. Další pravidlo se týká stěžování: „Stěžovat si je hloupé. Buď něco udělej, nebo to nech být.“ Nejvíc se podle něj stěžuje v Evropě a úplně nejvíc ve Vídni. Jeho rady se objevovaly i na billboardech a citylightech v různých městech včetně Brna v rámci bienále grafického designu 2008. A když nic jiného, vždycky je to aspoň dobrá grafika.

Lidí, kteří se cítí povoláni radit ostatním, jak najít štěstí, jsou ovšem zástupy. Ne všichni jsou vtipní, ne všichni mají vkus – a ne všichni dávají dobré rady. Všichni se ale shodnou, že štěstí je na dosah.

Pozitivní myšlení a mindfuck

Václavské náměstí je nejdelší v Česku a palác Neoluxor je největší tuzemské knihkupectví. Také regál knih s cedulkou „rozvoj osobnosti“ je docela velký a návodů na šťastný život jsou tady tři police – většina z nich byla poprvé vydaná během posledních dvou let. Buďte šťastní i v těžkých dobách,Jak být dokonale šťastný,Buďte spokojení v práci i doma,Jak být v životě šťastnější. Najdeme tu knihu amerického psychologa a hypnotizéra Roberta Anthonyho Zázrak pozitivního myšlení a hned vedle rady skeptického německého kouče Matthiase Nöllkeho, který zase říká, že není nic horšího než návody na pozitivní myšlení – člověka frustrují. Jeho hrdinou je „dobře naladěný pesimista“, který je připraven na to, že se nemusí všechno povést.

Za pozornost stojí německý bestseller Mindfuck od koučky Petry Bockové o tom, jak na své mysli (mind) provádíme fuck (překladu netřeba) – tedy jak naše vlastní myšlenky působí pocit nedostatečnosti, úzkosti, agrese, jak sami sebe sabotujeme. Dále je tu veleúspěšná americká autorka Gretchen Rubinová a její kniha Projekt štěstí. Je dokonce rozdělená na měsíce: v lednu radí zvýšit vitalitu spánkem a cvičením, v únoru pečovat o lásku a manželovi pro jednou za jeho zlozvyky nevynadat, na březen pak si připravit úkoly pro osobní rozvoj. Ze všech knih právě tahle nejvíc připomíná návod a čtenářům to zřejmě vyhovuje – koupily si ji už miliony lidí v pětatřiceti zemích světa.

Jakkoli pocházejí všichni tito autoři z končin vzdálených geograficky i mentálně, některé rady se opakují. Zaprvé nikdo ze jmenovaných nepovažuje za klíč ke štěstí hmotné věci. Dostatek, v němž žije západní společnost, už stačí a další navyšování víc spokojenosti nepřinese. Leo Babauta, další z učitelů štěstí a autor knihy Zen a hotovo, si dokonce myslí, že pro spokojený život je třeba se co nejvíce věcí zbavit. Zadruhé: shoda panuje v tom, že ani příznivé vnější události  štěstí nezaručí. Že nejvydatnější pramen radosti má každý ve své hlavě. Což ostatně není nic nového. Otázka ale je, jestli se dá něco takového naučit.

„Pocit spokojenosti se určitě trénovat dá,“ říká psycholožka a koučka Adéla Barešová, za kterou hodně lidí přichází, aby se cítili spokojenější a šťastnější. Na univerzální návody z knížek terapeutka moc nevěří, na individuální trénink ano. Má pro klienty i různá cvičení: „Říkám jim třeba, ať si udělají den všímavosti,“ vysvětluje. Ten den si mají všímat každé maličkosti, která je potěší. Další prostředek na posilování štěstí je „osobní galerie zážitků“ – jde o to si v hlavě nebo v diáři ukládat příjemné zážitky. Vracet se k nim později, právě to zvyšuje pocit štěstí, jak dokazují i výzkumy.

A pak je tu ještě jedna důležitá věc. Člověk není šťastný, když neví, že je šťastný. „Často si lidé nevšimnou toho, že právě teď prožívají hezkou chvíli,“ podotýká Adéla Barešová. I na tohle upozorňují skoro všichni rádci – jako by lidstvo nasměrované k ještě růžovější budoucnosti zapomnělo na docela spokojenou přítomnost. „Teď je teď,“ zní poučka Gretchen Rubinové. Anebo: „Je hloupost si myslet, že v budoucnosti bude život lepší,“ píše Sagmeister. Či Adéla Barešová: „Lidé mají často pocit, že život teď je jen čekání na nádraží. Čekání na to, až se něco velkého a důležitého stane.“

Pět položek rozkvětu

Ženatí a vdané jsou šťastnější než svobodní. Partnerství zvyšuje pocit štěstí víc než rodičovství. Nezaměstnanost dělá lidi nešťastnými a finanční podpora to nedokáže vyvážit. Nemoc je zdrojem pocitu neštěstí, a to zejména tehdy, když není jasné, jaký bude mít průběh. Existuje i výzkum, podle něhož se pacienti se smrtelnou diagnózou cítí lépe než ti, kdo mají nejisté vyhlídky. Tohle všechno jsou údaje z konference německého intelektuálního listu Die Zeit, která proběhla v červnu 2012. Pronesla je tam Hilke Brockmannová, socioložka se specializací „výzkum štěstí“. Zkoumání štěstí se totiž věnuje i solidní věda, a to napříč obory – psychologové, neurovědci, sociologové či ekonomové.

Z jejich poznatků vyplývá, že vnější okolnosti samozřejmě mají na pocit štěstí vliv – na stránkách Světové databáze štěstí (http://www1.eur.nl/fsw/happiness/) lze najít na patnáct tisíc studií na téma, jak souvisí spokojenost s dalšími okolnostmi. Je také jasné, že vliv má osobnost a geny – jak velký, nad tím se už též bádá. Ovšem seriózní věda říká, že za použití určitých postupů může být šťastnější i nezaměstnaný nemocný pesimista. A že má velkou pravděpodobnost, že se ze své situace vlastními silami dostane – šťastnější lidé jsou prokazatelně aktivnější, úspěšnější, zdravější.

Hlavním ohniskem výzkumu je Centrum pozitivní psychologie na Pensylvánské univerzitě, mimochodem i Stefan Sagmeister si chodí pro rady právě sem. Centrum založil psycholog Martin Seligman, který zprvu zkoumal léčbu depresí; v roce 1998, když se stal prezidentem Americké psychologické asociace (APA), ale vyhlásil nový směr. „Zdálo se mi, že nestačí vymazat to špatné a dostat se na nulu. Že se musíme ptát, jak zlepšit podmínky, jak nechat lidi rozkvést, jak se dostat z nuly na plus pět.“

Od té doby se o tom na Pensylvánské univerzitě bádá. Nejprve šlo o hledání štěstí, teď však Martin Seligman i tenhle pojem zavrhl – až příliš podle něj navozuje představu veselosti a dobré nálady,  což vlastně žádné štěstí není.

Ve své poslední knize s názvem Flourish (Rozkvět) ho nahrazuje právě titulním slovem. Skutečný lidský rozkvět, stav, v němž jsou lidé spokojení, má podle něj pouhých pět položek a jednoduchou zkratku PERMA od slova permanentní, stálý.

P znamená pozitivní emoce pramenící z příjemných prožitků,

E je engagement neboli soustředěné a radostné úsilí,

R jsou relationships neboli citové vazby na blízké lidi, o které je správně pečováno,

M je meaning neboli každý potřebuje být součástí něčeho, v čem vidí vyšší smysl,

A je accomplishment, tedy i ke spokojenosti je třeba výkon, jenž vede k úspěchu.

Jen tak málo stačí podle předních vědců ke spokojenému životu. Dá se to naučit a je to prý jednoduché – i na tu bábovku je toho potřeba víc.