Ledolam

Petr Halmay byl vždy básníkem křehkých, jakoby zmarněných nadějí. Rokem narození (1958) patří ke generaci, jež ještě naplno zakusila minulý režim. Halmayovy počáteční sbírky z devadesátých let Strašná záře a Bytost v ozvěnách reflektují tu „válku“, která nebyla, totiž napětí mezi sny a iluzemi normalizace – a polistopadovou svobodou v surovém stavu. Zároveň však byla Halmayova generace příchodem svobody v pravý čas, možná na poslední chvíli, „zachráněna“ před pozvolným zplaněním.

Zachráněna? V pravý čas? Z Halmayovy poezie bychom na spásu či záchranu sotva usuzovali. Sbírku za sbírkou se v ní naopak prohlubuje melancholie, pocit nenaplnění, fatální ztráty a zpozdilosti, postupného umlkání, odcizování se světu i sobě. Takhle Halmayovi vychází nevyhnutelný výsledek osobní i dějinné rovnice. Podobně působila již předchozí Halmayova sbírka s výmluvným názvem Koncová světla. V nové sbírce Ledolam jako bychom se ocitali už hluboko v zápolí deziluze. Iluze jsou dávno pryč; také to, co bychom mohli alibisticky nazývat krizí středního věku, nejspíš pominulo. Začínáme ohledávat chlad a mlčení, jež zde zbývají.

„Železné zábradlí / studí tě do dlaně – / pozdrav / z tohoto světa“ – tímto obrazem se Ledolam uzavírá. Halmayova sbírka je podobnými znameními zcizenosti a vytrácení hustě protkána. Vedle „prvních doteků chladu“ narazíme i na neúčastný žár či kroky v parku, vedoucí kamsi mimo lidskou řeč. Jindy je pohlaví „prasklina v okně do tmy“, zimní nebe je zející díra. V Halmayově knížce, tvořené sevřenými a střídmými básněmi, narazíme na čísla palčivě intimní a překvapivě otevřená („Zničila jsi / celý můj život! / říkám do prázdna / prázdnému vzduchu“), mihnou se zde však i lyrické reflexe doby a jejího ducha, abstrahované od jakékoli konkrétnosti, přitom však nesmlouvavě lapidární: „Hroucení nosných zdí / (…) / Z kyklopské obrazovky / zubí se na nás / vlastní obličej – / co nápodoba pekla.“

Tedy ne peklo samo, ale jemu samému teprve mučivě předcházející nápodoba… Halmay dokáže jemně odstiňovat a zachycovat významy v subtilních obrazných přesazích. V důležitých chvílích však je schopen nazvat věci docela zpříma, zachytit je překvapivě přesně v jejich nahotě a váhavém chvění: „Vnímáme jasně / dosud všechny city. / Neznáme ale / jejich přesný dosah…“ Jeho nejvlastnější doménou jsou pak zneklidňující úkroky stranou, kdy uvnitř básnické meditace nad vztahy a životní situací, jež sama o sobě vnitřní tenzí jen hraje, spatříme tu pravou, nejpalčivější a nejosvobodivější, přitom tajnosnubnou „pravdu“ pouhým úkosem, periferním viděním: „Pak v bistru obličej / mladého závozníka: / prasklina úst / v barbarsky krásné lebce.“

Halmayova poezie je cenná tím, jak dokáže naléhavé osobní pocity přirozeně přetvářet v cosi výrazně obecného, přetavit je v přesvědčivou existenciální vizi. Úzkost v duši je zároveň úzkostí celého světa. Nadto při vší melancholii Halmay zůstává básníkem žhavé vnímavosti a smyslovosti. Kdesi vespod v jeho verších ustavičně sálá touha a původní zatrnutí ze světa. Dokonce právě melancholické stavy jsou často evokovány výrazně smyslově: nesmlouvavý chlad zábradlí; tíživá horkost léta; lhostejná i frenetická „sprostota“ čůrků deště na skle.

Tady jsme u kořene zvláštní podmanivosti Halmayovy poezie: přestože vnímáme jistou slabost či ochablost, jimž se básník poddává, cítíme zároveň, že se nezříká světa nějakým nadneseným, rozbolavělým gestem, ale naopak stále trne v zamlčovaném, naléhavě prožívaném tázání: Proč se svět zříká mě? Jaký to má smysl? Co znamená to prázdno, jež se zde mlčky zabydluje? Halmayova melancholická poe­zie v sobě nakonec nese i silný „očistný“ moment. Svět je na jednu stranu sice zbaven nadějí, začíná však nabízet též cosi cenného, neznámého a vždy znovu neprobádaného, přesto důvěrně tušeného. Totiž poznání hranic vezdejšího lidského přebývání, jeho nejzazší vyprázdněnosti, kdy se člověk začne dotýkat odvrácené strany věcí, času, bytí vůbec. Tím poznáním v jisté životní fázi procházíme všichni a slova jsou na ně z velké míry krátká. Je výsadou básníka podobné senzitivity a výrazové střídmosti, jaké má Halmay, že do přesně vystavěného kontextu vloží třeba i ten nejprostší vjem – a zpřítomní tak křehké, ale neobyčejně silné ustrnutí nad věčností. Ustrnutí, jež naznačuje naši konečnost, ale i jemně spřádané, dokonce kouzelné smiřování se s ní.

Autor je básník, spisovatel a hudebník.

Petr Halmay: Ledolam
Opus, 56 stran