Nenechat kostru zreznout

Probouzím se ještě před budíkem. Honem ho típnu, aby nevzbudil to moje děvče, až budu v koupelně. Nic mě nebolí, ačkoli jsem ty schody v našem řaďáku mezi sklepem a půdou udělal včera snad tisíckrát. Montujeme na střechu solární ohřev vody a řemeslníci mě používali jako spojku. Diktatura proletariátu pokračuje.

Je sudé datum, takže k běžné ranní hygieně přibude holení. Jsem staromilec – stále používám štětku a mýdlo. „Neznám tě, ale musím tě oholit,“ říkával při pohledu do zrcadla můj kolega z práce vždycky ráno po tahu.

Pohled na váhu mi trochu zvedne náladu. Je to boj o každý dílek. Kamarádka Renata si taky poctivě každý den stoupne na váhu, ale okénko s čísly má přelepené leukoplastí, protože se nechce po ránu stresovat.

Čaje si nevybírám, prostě dodržuji kolečko ze všech krabiček, které najdu. Dnes mi vyšel poměrně hnusný zelený s umělohmotnou příchutí. Ještě si vyslechnu krátké zprávy na Radiožurnálu a vyrážím do tělocvičny. Od rána sluní svítíčko, takže na motorce.

Letos jsem omladil model, takže si ta technická vylepšení nádherně užívám. Navíc nemusím trčet ve frontě na Vypichu.

Nikdy bych nevěřil, že budu cvičit, ale sezení u počítače jednomu kondici nezlepší. A navíc tady nejsou zrcadla a nehraje tu duc-duc.

Do té party mě zatáhl kamarád Franta a – světe, div se – já to po pár měsících nevzdal. Atrakcí je tady víc než na Matějské pouti, a tak je podle pokynů našeho sportovního guru střídáme. Nejde o to zvětšit si obvod bicepsu, ale nenechat kostru zreznout. Aby jeden v autě dosáhl na zadní sedadlo pro klíče do bundy, aniž by mu ruplo v zádech.

Po hodině toho necháme a u pana Majera, kterému přezdíváme „Strudelkönig“, si dáme čaj a jablkový závin. Je nám úplně jedno, že je dopečený z polotovaru. Po cvičení zkrátka vytráví a je třeba probrat ty ranní zprávy.

Přesunuju se na dopravní inspektorát neboli registr vozidel. Prodal jsem Josefovi auto a je nutné ho převést. Modlím se, aby jim ten software nezkolaboval zrovna dnes. Bereme si pořadové číslo, vyplníme formulář, který si sice můžete doma stáhnout a vytisknout, ale nebude vám k ničemu. Inspektorát ho požaduje na A3, aby z toho vznikla v jejich archivu „košilka“. Takovou tiskárnu doma nemám, takže to přepisujeme. Zhrozím se, protože nás čeká mladá a sympatická úřednice, ale v zácviku. To je pro mě typické, já bych i u té výbušniny přeštípl ten nesprávný drát! Nakonec to jde hladce. Ona je milá a přidá též úsměv. Možná ji časem stráveným na „šaltru“ přejde, ale zatím tam je. Nezapomenu ho ocenit, protože lidi se mají chválit! Možná i ona bude mít díky tomu lepší den.

Ani jsme se nepokusili vytáhnout platební kartu – to jsou nástroje pro státní správu zatím zcela neznámé –, vždycky na to myslívám v dlouhých frontách na naší malé poště.

Vyřízeno! Za necelé tři hodiny jsme to dokázali. U auta platí stará pravda, že je z něho radost dvakrát. Jednou když ho koupíte a podruhé když ho prodáte.

Vracím se domů a čeká mě Miluška s obědem. Prostý, leč chutný – je to lepší než taky přelepit tu váhu.

Po obědě se vrhám k počítači, likviduji e-maily, zaplatím pár faktur a už otevírám svůj oblíbený program na stříhání videa. Je natolik intuitivní, že mi stačilo pár rad, které si občas vyměňujeme s podobně posedlými přáteli, a mohu docela dobře pracovat. Jsem pyšný na to, že jsem ho zvládl. Klasik říká, že opravdu starý je ten, kdo už není schopen, respektive ochoten se učit. To já se fakt snažím a moc mě to baví. Dělám si filmy z cest i malé filmečky pro známé. Teď jsem se vrátil k záběrům natočeným ještě na černobílý film 8 mm, jež v digitalizované podobě znovu stříhám. Likviduji dávno shořelá okénka a snažím se srovnat kvalitu obrazu. Vybírám vhodnou hudbu a píšu text komentáře, jejž pak u kamaráda Miloše ve studiu přečte za dobré pití někdo z herců, kteří tam chodí dabovat. Už se těším, jak se pobavíme záběry z let strávených na střední škole! Sraz maturantů je už za měsíc. Nějak nám těch čtyřicet let uteklo!

Ondřej Šebesta, důchodce