(Ne)chtěné čeření vody

73 R17 archiv • Autor: Respekt Konečně slunečné ráno. Během snídaně stahuji dokumenty z webových stránek města. „Vyrábím“ make-up, balím techniku: notebook, fotoaparát a diktafon. Den strávím na zasedání městského úřadu, dokonce se chystám před zastupiteli vystoupit. Oblékám si černé šaty – demokracie má v našem městě na kahánku.

Jedu na kole, cestou potkávám známé tváře, ale ani se nezastavuji na kus řeči. Mířím na úřad. O pár minut později vcházím do zasedačky, schůze už je v plném proudu. Zastupitelé, zastupitelky ve výrazné menšině, zaměstnanci radnice, média. Řeční režisér, tragéd a hlavní postava divadelního představení – primátor. Ptám se úřednice, která má na starosti pořadí řečníků, zda bude možné připojit si k příspěvku techniku. Odpovídá mi, že ano, ale že mi zastupitelé musí dovolit vystoupit. Nepochybuji o tom, že mi to dovolí.

Probíhá debata k rozpočtu. Jeden ze zastupitelů vyslovuje obavu ze zadluženosti města. Městský odborník na finance a duchovní otec rozpočtu – prý ekonom – okamžitě přítomné uklidňuje, že jsme vzhledem ke slovenskému průměru zadluženi podprůměrně. Primátor plánované úvěry obhajuje vírou, že je splatíme. Argumentuje, že nedávno listoval v městské kronice a zjistil, že i otcové zakladatelé v minulosti čerpali úvěry, když město budovali. Věřili, že je splatí. Tato informace přítomné uspokojí. Městská kronika nezradí!

Diskuse mezi zastupiteli se chýlí ke konci. Hlásí se občan. Podle pravidel musí městské zastupitelstvo hlasovat, jestli může vystoupit. K mému velkému překvapení se většina zdrží. Občanovi, odborníkovi na cyklistiku v dopravě a mému manželovi v jedné osobě, nebylo uděleno slovo. Jeho návrh týkající se financování dopravy si v debatě k danému bodu nevyslechnou. Hlasování. Rozpočet byl odsouhlasen. Bez cyklistů.

Konečně přichází můj bod. Prodej lukrativního pozemku v centru města. O jeho prodeji a následné výstavbě má rozhodnout komise složená ze zastupitelů a zaměstnanců městského úřadu. Paradoxně v ní není ani jeden aktivní architekt. Chci zastupitelům vysvětlit, proč by měli oslovit odbornou veřejnost. Primátor oznámí, že do diskuse se hlásí občanka. Zřejmě mi už ani nemůže přijít na jméno. Poslanci po stádovitém hlasování zahanbeně koukají, komuže to neumožnili přístup ke kecpultu. Začíná mi být fyzicky zle. A také na duši. Vím, že nesmím odejít, závěrečným bodem jednání je totiž diskuse občanů. Je to moje poslední šance.

Když se zastupitelský sbor vykecá, následuje diskuse pěti občanů. Jeden z nich využívá svých pěti minut k bezmeznému vděku „otcům“ města. Všichni víme, že v příštích volbách bude kandidovat ve své městské části pod křídly současné koalice. My čtyři zbývající kriticky obtěžujeme stádo – s křížkem po funuse. Po mém příspěvku, který vyzní do divného ticha, primátor konstatuje, že „zastupitelé hlasovali, jak hlasovali“. Paradoxně jemu nebylo adresované ani slovo. Moje oči se střetnou se zastupitelem, který shodou okolností hrával hokej s mým tátou. Možná ho i lituje – co to vychoval – a je rád, že jeho syn podniká: provozuje kavárnu v jedné z budov města. Já učím na gymnáziu. A zbytečně čeřím vodu.

Divadelní představení vrcholí slovní přestřelkou jediného opozičního poslance (a dějepisáře na naší škole) s primátorem (bývalým dějepisářem). Přichází vyčerpání, raději se přesouváme do kavárny vyhodnotit naše (ne)úspěchy. Kolem šestnácté hodiny přicházím domů. Slunce zašlo. Začínám balit batoh, manžel kontroluje běžky. Nočním autobusem se přesouvám na západ. V autobuse si občas uvědomím, co jsem mohla a co nemusela udělat. Ale těším se do hor. Zasněženým kopcům není třeba nic vysvětlovat, od začátku světa všechno chápou.

Iva Semančíková Posluchová, Povážská Bystrica