Až umřu, zasaďte na mě ředkvičky

Opět nastal čas kypření, sázení a zalévání. A to nejen na venkovských zahradách, ale i na hřbitovech. Nemusí přitom nutně jít o květiny. Programátor Jan Pospíšil (29) z Brna přetvořil hrob svých předků v záhon plný zeleniny.

O co ve hřbitovním farmaření jde?

U nás je sice silná tradice chalupaření a zahrádkářských kolonií, nicméně půdy ubývá a také ne každý má balkon, kam by si dal truhlík. Přibývá tak třeba dětí, které nikdy neviděly růst zeleninu. Další věcí je, že se za posledních šedesát sedmdesát let počet návštěv na hřbitovech podle výzkumu funerologů snížil na sedminu – nestíháme, jsme zaneprázdněni, souvisí to také s rozpadem rodinných vazeb a tabuizací smrti. Hřbitovní zahrádkaření, tedy zakládání malých zahrádek na hrobech zesnulých, je možným řešením obou problémů.

Proto jste s pěstováním zeleniny na hrobě svého dědečka začal?

Problém nebyl s tím, že by nebyl jiný pozemek pro sázení, rodiče mají chalupu a u ní záhony i ovocné stromy. Tohle je spíš taková legrace – zahrádkařím rád a bral jsem to tak, že když se budu muset o záhon starat, bude to další důvod na hřbitov chodit.

Vzali to jako legraci i rodiče?

Zpočátku nesouhlasili. Prarodiče jsou pohřbeni na venkovském hřbitově blízko Letovic, naši rodinu tam znají. Měli obavy, že přijdou do řečí. Dnes, po dvou letech, změnili názor a někdy mi pomohou třeba zalévat. Vymínili si ale, že nebudu zveřejňovat fotografie hrobu.

Jak reaguje okolí?

Někteří se mi smějí, jiní si ťukají na čelo, že je to nějaké divné a lidé z města už nevědí, co roupama. Ale žádný větší problém nenastal, ani pan farář neřeší, jestli jsou tam kytky, nebo zelenina.

Poradíte, jak takový záhon vybudovat?

Musí se sejmout žulová deska – já to měl jednodušší, protože u našeho hrobu nebyla. Pak to chce navýšit hlínu a už stačí jen zasít a občas vyplít a zalít.

Není to přece jen kapku kontroverzní?

Padá samozřejmě otázka: Nemůže se člověk nakazit infekcí? Přitom jako děcka jsme chodili na hřbitov na jablka, jahody, a žijeme. Kvalitou je na tom zelenina stejně jako z běžné zahrádky, kořenům stojí v cestě kromě víka rakve ještě nejméně metr hlíny. V lidech to vzbuzuje hlavně morální pobouření, mají pocit, že jde o jakousi zvrácenost, narušení piety, aniž vlastně dokážou vysvětlit proč.

Snad že mrkev je dost málo pietní?

Když tam dám něco, co roste z hlíny, nemyslím si, že prokazuji předkům málo úcty. Ony vlastně i ty debaty s lidmi většinou končívají tak, že by vlastně proti záhonku na svém hrobě až tak nebyli. Pro mě jsou mnohem neuctivější třeba bizarní pomníčky motoristům ze škaredých pneumatik, hromady kamení a umělých kytek.

Jaká jsou tedy pro?

Jsou to hlavně osobní důvody – posilujeme „kořeny“, jež jsme ztratili, vztah k půdě, předkům. Roli hraje také estetické hledisko: kdyby byl takto osázen celý hřbitov, bylo by to ve výsledku moc hezké. Nejdůležitějším argumentem je rozpoutání debaty o proměně společnosti ve vnímání smrti i o směřování k šetrnějšímu životnímu stylu.

Je tedy váš postoj součástí širšího proudu renesance zájmu o smrt?

Ano, i když je to jen takové malé popíchnutí. Smrt jsme ze svých životů vytěsnili, staří lidé končí někde v nemocnicích, v eldéenkách… Hlavně na Západě se zvedá také odpor proti „pohřebnímu průmyslu“, který je obrovským byznysem, vždyť obyčejný pohřeb vyjde pomalu dráž než pořádná svatba. A nejde pouze o peníze. Vezměte si třeba jen to, že žulové desky se k nám dovážejí z opačného konce světa, z Indie, Číny, Jižní Afriky, takže je to i ekologická zátěž. Proto vznikají různé alternativy – lesní a přírodní hřbitovy, ekologické urny, jež se zasadí do země spolu se stromem…

Dědeček se zelenině na svém hrobě nemůže bránit. Souhlasil by s tím?

Byl to vášnivý zahrádkář a zároveň velký šprýmař, tak si myslím, že by byl rád, že tam je místo škaredé žulové desky pěkný záhon.

Co zasejete letos?

To samé co minulý rok – ředkvičky, mrkev a pár kedluben. Samozřejmě mi nejde o žádné výnosy, jen o takové zpestření, aby bylo na „hřbitovní salát“, když přijde návštěva.