Kam se v Anglii podělo jaro

V půl osmé mi zvoní budík. Vstávám opatrně, abych nevzbudila manžela. Uvařím si kávu a usedám k počítači. Přihlásím se na stránku univerzity, abych zjistila, co je v mojí virtuální třídě nového. Postgraduální studium překladatelství probíhá výhradně on-line, a tak mohu na přednášky klidně v pyžamu. Své spolužáky a přednášející jsem v životě neviděla. Jediný přímý kontakt mám s českou lektorkou, dvě telefonní konzultace za semestr. Tím ale veškerý kontakt končí.

Když se manžel probudí, dáme si společnou snídani a pak už vyrážím na svůj kaž­dodenní běh po pobřeží. Bydlíme nedaleko pláže, kterou lemuje promenáda, kde se skvěle běhá. I když dnes to tak příjemné není. Jakmile vyběhnu ze dveří, málem mě to odfoukne. Severovýchodní vítr je tak ledový, že mi proniká pod bundu i rukavice. Do očí mi padají sněhové vločky a ani svižný běh mě nedokáže zahřát. Podle kalendáře je jaro.

V deset ke mně na hodinu češtiny přichází pan Malcolm. Starší pán, který má českou manželku, miluje českou kulturu a o Čechách toho ví snad víc než já. Když ho učím, uvědomuji si, jak je ta naše řeč těžká. Rychle si vybavuji dokonavá a nedokonavá slovesa, ale nakonec stejně spoléhám na instinkt rodilého mluvčího.

Pan Malcolm odchází a já pozoruji sníh za oknem. Sněží teď docela hustě. Manžel vychází z pracovny. Z domova pracuje dost často. Na univerzitu do Londýna, kde je zaměstnán, jezdí maximálně třikrát týdně. Díky internetu tak trávíme většinu času společně a naše manželství je idylické.

K obědu připravím pár sendvičů a pak jdeme na procházku k moři. Počasí se však rapidně zhoršuje, a tak se venku nezdržíme. Vítr rozhání sníh na všechny strany a vytváří závěje. Silnice je zatím ještě sjízdná. Zajdeme na šálek teplého čaje ke tchyni, má doma příjemné teplo a spoustu dobrot. Jako vždy od ní neodcházíme s prázdnou. Dnes si odnášíme jablkový a citronový koláč. Tchyně je v důchodu a neustále peče. A protože jsem její nejoblíbenější snacha, pravidelně nás zásobuje svými lahodnými výtvory. A pak že Angličané neumějí vařit.  

Večer jdu učit francouzštinu. Mému studentovi je dvanáct a bydlí v bohaté čtvrti, kde domy nemají čísla, ale jména. Ani si netroufám odhadnout, kolik místností má dům, ve kterém rodina bydlí. Určitě to bude dvojciferné číslo. Můj malý žáček se připravuje na postupové zkoušky do vyššího ročníku soukromé školy. Pracuje se mi s ním skvěle. Mezery ve znalostech francouzštiny brilantně vyplní bujnou fantazií. Je vnímavý, chytrý a zábavný.

Po hodině jdu domů pěšky. Silnice už je tak zapadaná sněhem, že bych si na ni autem s letními gumami netroufla. Ranní slabé sněžení se teď změnilo ve vánici. Sníh mi nepříjemně padá do očí a ruce mám i v rukavicích jako kus ledu. Na hlavní silnici je naprostý chaos. Doprava zkolabovala, auta stojí bez hnutí, letní pneumatiky se boří do čerstvého sněhu. Jen doufám, že to rychle roztaje. Sněhová nadílka se totiž tady v Anglii ignoruje. Všichni jen čekají, až sníh roztaje, protože on přece nakonec roztaje, tak proč se vzrušovat.

V kapse mi zvoní mobil, trvá mi chvíli, než se mi zmrzlými prsty podaří hovor přijmout. Je to manžel, který již o mě má strach, a tak mi jde naproti. Za chvíli už ho vidím a je mi teplo u srdce, i když jinak jsem zmrzlá až na kost. Doma je příjemně, topení jsme nechali celý den běžet na plné obrátky. Na účet za plyn se mi ani nechce pomyslet, ale ta zima je snad ještě horší. Uvařím rychlou večeři a pak už sedíme u televize, Derek se dívá na své oblíbené pořady a já si čtu. Po zprávách v deset jdeme spát. Zítra musím dokončit překlad a snažit se tři místní podnikatelky naučit španělsky. Nevím, který úkol bude těžší. 

Nikdy jsem si nemyslela, že můj ideální život bude tak úžasně jednoduchý. Jen kdyby už ta zima skončila!