Sociální vědci a experimentátoři mají v oblibě pokusy, co udělá s lidmi bezvýhradná moc nad lidmi. Testují tak reakce v uměle vytvořené realitě, kdy jedni jsou vybráni za dozorce a druzí za vězně. Překvapeně potom sledují, že mnozí lidé jsou připraveni okamžitě moc zneužít. Nezřídka brutálně.
Ostatně nemusíme mluvit jen o pokusech. Stačí si vzpomenout na velké pobouření, které vyvolalo zjištění, že američtí vojáci ponižovali a mučili zajaté Iráčany ve věznici Abú Ghrajb. Různě po světě jsou ale rozeseta místa, kde se dějí podobné věci a nikdo proti nim nic nepodniká. Ať už jde o vězení v Íránu či Rusku.
Přístup k vězňům často předznamenává vyspělost zemí. O tom se mnozí přesvědčili například při popisu vězeňských prostor ve skandinávských zemích, jež připomínají spíše hotely. Vztah mezi vězením a správou země si uvědomoval i v 19. století Alexis de Tocqueville, který kvůli snaze o reformu francouzského vězeňství vyrazil na srovnávací cestu do Spojených států. Na základě tohoto pobytu vznikla jedna z nejslavnějších „politických“ knih Demokracie v Americe. Zajímavé je, že Tocqueville brilantně pochopil přednosti demokracie, ale velmi se mýlil v tom, jak by vězeňství mělo vypadat. Například prosazoval maximální přísnost a separaci vězňů na samotkách, aby se nemohli navzájem ještě víc kazit. Tocquevilleovi se však podařila jedna důležitá věc: rozproudil debatu o tom, jak by vězeňství mělo vypadat a hlavně co by mělo plnit. Tedy nejen trestat, ale snažit se též o nápravu.
V sedmdesátých a osmdesátých letech v Československu fungovalo ve valdické věznici tzv. třetí oddělení, vedle něhož byl Abú Ghrajb odpočinkovým zařízením. Byli tu zavřeni ti nejtěžší kriminálníci (vedle nich ovšem mnohdy také političtí vězni) s vysokými tresty. Tedy lidé, o jejichž osud ve vězení nikdo neměl zájem. Bachaři to velmi dobře věděli a chovali se podle toho. Byli naprostými pány situace, oni rozhodovali o bití a nebití vězňů, a potažmo dokonce o jejich bytí a nebytí. Za každou stížnost byli vězni ještě víc trestáni, spravedlnost tady neměla místo. Nebyli novináři, veřejnost a pak soudy, jež by se trestaných zastali, tak jako to bylo v případě Abú Ghrajbu.
Petr Třešňák se rozhodl zmapovat toto pozapomenuté místo. Na přípravě článku pracoval několik měsíců, setkával se s aktéry, ať už vězni či bachaři, politiky, odborníky. Pročítal spisy, lékařské záznamy a různá svědectví. Jde o nedávnou historii, která měla být zapomenuta, ale rozhodně by zapomenuta být neměla. I proto článku věnujeme zcela výjimečný prostor.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje
Erik Tabery
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
