Plovoucí motivy

Každému, kdo si něco literárního začne s Bohumilem Hrabalem, hrozí, že se pomalu, ale jistě nakazí tím hořkosladkým viděním světa, tou groteskou skrze slzy, tím filozofujícím pohledem na situace obyčejného života. Začne chtě nechtě hledat perličky na dně, věty se mu jako cínoví vojáčci začnou řadit do toho zvláštního hrabalovského rytmu, věci vážné se zvrhnou ve frašku a komedie skončí nějakou dojemnou smrtí nebo nešťastnou náhodou, která navíc zcela mimochodem dosáhne nějakého zásadního metafyzického rozměru. Spisky páně Hrabala mají tuhle sílu. Kdo byl chabrus na nervy, tomu začnou „omévat přirození vlažnó vodó“ tak delikátně, že přestože trpěl nechutenstvím, svět mu najednou přestane být nepřítelem a začne vidět krásu i tam, kde ještě před chvílí nahlížel jen plesnivé zdi a poblité rohy.

Tomáš Mazal (1956) není výjimkou. Je infikován. Ano, někdy mají jeho biografické hrabalovské texty takovou náladu, že čtenář může propadnout iluzi, že tu Hrabal vzpomíná sám na sebe a tak nějak autostylizovaně sám sebe rozebírá. Někomu může takový přenos mezi mistrem a žákem překážet, většinou však tahle blízkost není životopisci vytýkána. Tím spíš, že Mazal nevystupuje často jako vševědný vykladač spisovatelova díla, ale přibližuje ho jako člověka ze společných osobních zážitků a z pečlivého pátrání po jednotlivostech Hrabalova pestrého života. Tak je tomu v zatím asi nejkompletnějším Hrabalově životopisu, který vyšel v nakladatelství Torst v roce 2004 pod názvem Spisovatel Bohumil Hrabal, jejž i v bedekru Cesty s Bohumilem Hrabalem, který v roce 2011 vydala Academia. V nyní publikovaných sebraných esejích Plovoucí motivy tyto svoje dvě hrabalovské publikace Mazal doplňuje několika eseji, které v letech 2004 až 2012 příležitostně o Hrabalovi, ale také o Škvoreckém či Bondym, napsal.

Majstrštyk literárního kriminalisty

Na zhruba sto stranách věnovaných v Plovoucích motivech Hrabalovi se známé skutečnosti prolínají s těmi, které jsou zde publikovány před širší veřejností vůbec poprvé. Hned první kapitola oddílu je věnována skutečnému biologickému otci Bohumila Hrabala, Bohumilu Blechovi. Že měl Hrabal nevlastního otce Františka Hrabala a původně se narodil jako Kilián, je celkem známé, ale dohledané osudy jeho pravého otce – to je zase jeden z pátračských majstrštyků literárního kriminalisty Mazala.

Dozvíme se tak, že Blecha nebyl shledán rodiči Hrabalovy matky jako vhodný ženich, že byl odveden do první světové války, že se v roce 1930 oženil s vlastní sestřenicí a že se budoucímu spisovateli narodila v témže roce nevlastní sestra Drahomíra. Také se Mazal dopátral toho, že Blecha byl za druhé světové války v odboji, byl zatčen, odsouzen k smrti zastřelením, odvezen k popravě do Norimberku, který však právě v den provedení rozsudku osvobodila americká armáda. Sestra Drahomíra se s bratrem Bohumilem setkala poprvé až v roce 1970 v Brně. Hrabal byl pozván sestrou, která žila s nemocným otcem, na návštěvu. Tu sice slíbil, ale nikdy nepřišel.

Mazal se o Hrabala začal intenzivně zajímat až na konci jeho života. Zhruba od roku 1991 Hrabala fotil, filmoval a také ho doprovázel na jeho cestách po republice i do zahraničí. Proto je v Plovoucích motivech tak živá kapitola o spisovatelem nesnášených, ale trpěných autorských besedách. Hrabal se musel vždycky více či méně přiožrat, aby chytil vyprávěcí slinu. Pak prý ale zářil a byl skutečnou hvězdou večera. Hned po besedě, když podepisoval xtou knihu, už však zase nevrle bručel a mluvil o sebevraždě. Zařazený esej Důvody a způsoby tvorby Bohumila Hrabala je převzat ze sborníku Hrabaliana, který vyšel jako záznam hrabalovské konference v italském Udine v roce 2005. Další text výboru pak srovnává v určitých parametrech tvorbu Bohumila Hrabala s tvorbou Jacka Kerouaca. Budiž – Hrabal si Keroua­­ca považoval a je pravda, že oba svoje slavné romány – Na cestě a Anglického krále – natloukli do stroje takzvaně alla prima, čili na jeden zátah za pár dnů.

Poslední setkání

Už v podtitulu Plovoucích motivů je upozornění, že eseje, skicy a poznámky tohoto souboru se nebudou týkat pouze Hrabala. Třeba o Bondyho se Mazal zajímal dřív než o Hrabala. Od roku 1977 totiž samizdatově a undergroundově filmoval a v roce 1985 natočil film Egon Bondy.My žijeme v Praze… (dnes je zájemcům díky vydavatelství Guerilla Records k dispozici na DVD). V knize je popsaná autorem zažitá historka z Kerska z října 1995. Tehdy se Egonek a Doktor spolu sešli naposledy.

Bondy políbil Hrabala na hlavu, přišel se rozloučit. Že prý Hrabal brzo umře a on, Bondy, bude v Bratislavě a do Čech už se nevrátí. Hrabal mu řekl, co to povídá za pitomosti. Že jak se tak na něj kouká, umře za rok v Bratislavě on a měl by si rychle najít nějakého advokáta, který by vyjednal jeho převezení z Bratislavy do Prahy, protože z Prahy je to do nebe blíž. Jak to nakonec dopadlo, jsou dnes už vlastně literární dějiny – Hrabal se překulil přes parapet okna nemocničního pokoje na Bulovce v roce 1997 a Bondy si o deset let později zapálil tak nešťastně cigaretu, že mu chytilo pyžamo i vousy a skončil s popáleninami třetího stupně v bratislavské nemocnici, kde zemřel.

A Josef Škvorecký? Další Mazalův oblíbenec a výzkumný objekt. V roce 2007 o něm vydal knihu Putování k Port Arthuru. V knize Plovoucí motivy je popsána mimo jiné i pátrací akce po osudech Škvoreckého studentských lásek, které se staly předobrazem literárních postav z úchvatných Zbabělců. Dokonce se tu na několika místech uvažuje „co by, kdyby“. Až k otázce, o co by česká literatura přišla, kdyby nebyl Josef Škvorecký od mládí tak slabý na plíce a víc by cvičil na saxofon, anebo kdyby nebylo Hrabalovy bezdětnosti, tedy vlastně spíš tragického poválečného odsunu Hrabalovy ženy Elišky (její rodiče byli říšští občané) a jejího znásilnění skupinou sovětských vojáků, ze kterého měla trvalé fyzické následky.

Ať už píše Tomáš Mazal o libeňském plynojemu nebo o pobytu ve Vídni či Lodži, všechny reflexe a postřehy jsou zapsány a pointovány tak, jako by se mu přes rameno dívali všichni jeho jmenovaní oblíbenci najednou. Plovoucí motivy je všechny znovu připomínají, stírají z nich prach, restaurují jejich trochu časem vybledlé barvy. To vzpomínání kombinované s hledáním nových souvislostí je u Mazala nějak příjemně nostalgické a dobrodružné zároveň. Jak píše v doslovu knihy básník Miloš Doležal: přes veškerou uhranutost svými autory jim Mazal nevytváří posmrtné masky. Nechává je i po smrti živě dýchat.

Autor je obchodník s knihami.

Tomáš Mazal: Plovoucí motivy
Pulchra, 232 stran