Rockefeller z Brna

V takovýchto kancelářích se obvykle novináři s tuzemskými byznysmeny nescházejí. Se syrovými stěnami z šedého betonu kontrastují ostře zelená křesílka a z malby pověšené na jedné ze zdí shlíží oblíbený motiv brněnského malíře Václava Stratila – liška – a z druhé zasněná letní louka, kterou ovšem její autor Vladimír Skrepl nazval Plíseň. A dveře zvenčí hlídá divoce pomalovaná metrová figurína Šmouly.

V jednom z brčálových křesílek je pohodlně usazen vysoký štíhlý muž ve světlé košili a šedých kalhotách. Jediný náznak, že máme tu čest s někým, kdo je zámožnější, než je běžné, představují hodinky z dílny luxusní švýcarské značky IWC. „Hodně by mě mrzelo, kdybychom tu měli skončit, chceme v tom pokračovat dál,“ říká Miroslav Lekeš (41) a kývne směrem ven z kanceláře, za jejímiž zdmi v prostoru bývalé strojírny právě vystavují výtvarníci Tomáš Císařovský a Erika Bornová. A symbolicky i směrem k bohatému programu nachystanému na rok dopředu, třeba k výstavě ceněného německého malíře Christiana Macketanze naplánované na leden 2014.

V dramatu kolem brněnské Wannieck Gallery, kterou Lekeš sponzoruje – a která dostala od města výpověď kvůli třem zpožděným nájmům –, ještě nepadlo definitivní slovo. Nabídku města, aby v galerii zůstali do konce listopadu a přednostně zaplatili milion na nájemném, její provozovatelé odmítli. Nicméně jednání mají dál pokračovat. Jeden výsledek však už spor přinesl: hybatel „Vaňkovky“ poprvé vystoupil z ústraní, v němž setrvával celá léta a v němž má ve zvyku pobývat většina tuzemských mecenášů umění. Jméno Lekeš má sice dobrý zvuk na výtvarné scéně, zároveň ale reprezentuje neprůhledné čachry s městským majetkem, který dodnes hýbe žlučí mnoha Brňanům.