Poslední den po japonsku

Přibíhám ke zvonícímu mobilu. Z práce mi volá manžel. To se za dva roky, co tu jsem, ještě nikdy nestalo. Kdo to kdy slyšel, vyřizovat si soukromé hovory v pracovní době. Jeho hlas zní dunivě, a tak mi začíná být jasné, že se schoval na záchodě, aby mi mohl zavolat. „Umřel dědeček. Rychle sbal kufr. Za dvě a půl hodiny si dáme sraz na letišti.“ Na strnulost není čas, a tak se dávám do práce.

V Japonsku začíná pohřeb hned druhý den po úmrtí. Za několik hodin už jsme na zasněženém Hokkaidu. Všechno je tak bílé a tiché. Jaký kontrast se zářícími neony Tokia. Babiččin obývací pokoj má dvě části, jednu v evropském stylu s kobercem a sedací soupravou a druhou v japonském s tatami a šoupacími dveřmi. Uprostřed na tatami leží dědeček. Je jako z vosku. Uvědomuji si, že jsem ještě nikdy neviděla mrtvolu.

Babička vypadá vyčerpaně. Nejsem si jistá, jak se k ní mám chovat. Za svůj život se pravděpodobně s mnoha cizinci nepotkala, a přesto má teď za vnučku Češku. Poprvé jsem se s ní setkala při oslavách Nového roku. Babička ignoruje, že jsou její vnoučata už dospělá, a na Nový rok jim podle japonského zvyku dává hrsti pětisetjenových mincí. Posledních 26 let je dávala mému manželovi, ale s tím je konec. V Japonsku drží kasu ženy. Sype mi mince do klína a všechno mi trpělivě vysvětluje. „Teď jsi moje vnučka. Všechny peníze dám tobě a ty s nimi nalož, jak uznáš za vhodné. Ne abys něco dala manželovi.“ V duchu si vybavím známé a kamarády v Čechách, co mě s ustaranou tváří varovali, že Japonsko je zemí mužů a ženy jsou utlačované. Kde to asi slyšeli? Mého muže je mi tedy upřímně líto. Celé jeho kapesné jsem dostala já, a pak se mu vysmála i se švagrovou, která také dostala svou hromádku mincí.

Do obývacího pokoje přicházejí pohřebáci. Klekáme si na zem a klaníme se čelem k zemi. Několikrát se to urputně opakuje. Já se jen snažím všechny napodobit a tvářit se při tom pokud možno vážně. Do pokoje s tatami nainstalují přenosnou vanu, do níž dědečka uloží a přikryjí ho ručníky.

Když je dědeček našamponovaný a osprchovaný, vyzvou nás, abychom ho také šli omýt. Přemýšlím nad tím, jestli se to dá odmítnout, a usoudím, že nedá. Nervózně čekám, až na mě přijde řada. Každý dostane do ruky malý ručníček a omyje nějakou část těla, třeba čelo, ruku či nohu. Nejistě beru do ruky dědečkovo zápěstí. Je tak studený a tuhý, až se leknu.

Po obřadu umývání ho oblečou do svátečního bílého kimona. Muži z příbuzenstva mají za úkol umístit jeho tělo do rakve, ale je tu jen tchán, bratranec a můj manžel, což nestačí, a proto se přidávám i já. Uložíme ho do rakve a zapálíme vonné tyčinky.

Pomalu se začínají sjíždět strýčkové a tetičky. Babičky mě nadšeně hladí a já přemýšlím, jestli to třeba Japoncům nepřináší štěstí pohladit si blondýnu. K večeři máme bentó, krabičku s jídlem, které se dá jíst za studena. Jsem ráda, že to máme tak jednoduché. Stačí všem dolévat pití a roznášet rýži. Manžel mě tajně pochválí, že se o všechny starám jako opravdová japonská manželka. Trochu dotčeně si pomyslím, proč by to mělo být „jako“, ale jen se na něj usměju. Po večeři všichni pijí pivo, povídají si a hrají karty. Rakev má malá otevírací dvířka u dědečkovy hlavy. Jednou začas se někdo zvedne, dvířka otevře a na dědečka se podívá. Potom zapálí vonnou tyčinku, zazvoní na zvoneček a pomodlí se.

První pohřební den se chýlí ke konci a příbuzní se pomalu rozjíždějí. Přijedou zase druhý den, až pojedeme minibusem do krematoria.

Na mě však čeká ještě jedno překvapení. Tchyně mi ustaraně vysvětluje, že je zvykem, aby nejbližší příbuzní spali poslední noc u zesnulého doma. Naštěstí aspoň spíme v jiném pokoji, než je rakev. Unaveně padám na svůj futon, japonskou matraci, a tvrdě usínám.