Editorial: Češi snědí cokoli

Koňské maso se poprvé objevilo i v českých potravinách, konkrétně v salámu Herkules. To nám všem připomnělo, že problém s levnými potravinami zdaleka nekončí a navíc že to není věc jen zahraničních výrobců. Vyvstává řada otázek a jednu z nich v našem článku formuluje i mluvčí Státní veterinární správy Josef Duben: „Skutečný problém je, že někdo v řetězci od chovatele až k zákazníkovi lže. Kde je dnes zapřený kůň, může být příště cokoli, každé nedohledatelné maso je nebezpečné.“

V tomto případě můžeme být více než rádi, že existují evropské normy a tuzemské kontroly. Když bychom to totiž nechali čistě na neviditelné ruce trhu, zřejmě bychom za chvíli jedli věci, které si ani nechceme představit. Výrobci i obchodníci si totiž začínají zvykat na to, že český konzument sní téměř cokoli, jen když je to levné.

Jak dokládají experti v článku na str. 17–20, v době, kdy vrcholila mediální i odborná kritika některých polských potravin pro jejich nebezpečnost zdraví, stoupala jejich konzumace do rekordních výšin. Tato informace v sobě nese celospolečenské poznání, protože prostě máme to, co chceme. Ať už je to v politice, v kině nebo na talíři. 

Kolega Tomáš Lindner se už dlouho chystal na popsání jedinečnosti svého rodného Krušnohoří. Pouze zde se totiž v Čechách udržela i po odsunu poměrně celistvá německá menšina, jejíž svět teď ale stále rychleji mizí. Na str. 44–52 najdete reportáž z cesty za poslední generací Němců v Sudetech. Mimo jiné tam Tomáš píše: „Ještě počátkem šedesátých let tady polovina prvňáčků neuměla česky. Rodiče je to nemohli naučit, protože sami češtinu nikdy neovládli. Doma mluvili německy a nějak se vždycky domluvili také v továrnách, na úřadech a u lékařů. V rádiu si ladili bavorský rozhlas a důvěřovali jeho zprávám i předpovědím počasí. Tisíce posluchačů nikdy neslyšely o Daliboru Jandovi a dalších českých zpěvácích, sledovaly hitparády v německé televizi a dokonale znaly šlágry muzikantů se jmény jako Roy Black nebo Heino. Až do počátku devadesátých let tady prodavačky se svými zákaznicemi běžně mluvily německy. A ještě dnes přes ploty občas přeletí pozdravy Grüss Gott.“

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, 

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery