Ztraceny v Pákistánu

Je jim pětadvacet a před týdnem zmizely v Pákistánu. To, co následovalo doma poté, kdy zatím neznámí ozbrojenci vytáhli na cestě z Íránu do Indie z autobusu české studentkyHanu Humpálovou a Antonii Chrásteckou, je jasné. Rodina a přátelé zřídili podpůrnou skupinu na sociálních sítích, v místě únosu je náměstek ministra zahraničí, vznikly krizové týmy a český prezident poslal pákistánskému protějšku osobní dopis. To je zhruba vše, co se teď můžeme dozvědět. Pohybujeme se totiž na mimořádně komplikovaném poli – delikátní hra s únosci se vždy hraje v zákulisí. Detaily týkající se výše výkupného nebo odpovědi na otázku, zda bylo nakonec zaplaceno, se zpravidla nedozvíme ani tehdy, když má boj o lidské životy šťastný konec. A jediné, čeho se můžeme v podobných případech držet, jsou zprávy o tom, co prožívaly oběti jiných únosů.

Noční můra

Na to červencové ráno roku 2011 Daniela Widmerová a David Och do smrti nezapomenou. Švýcarský pár na prahu třicítky, který se seznámil při studiu na policejní akademii v Bernu, tehdy právě prožíval cestovatelský sen: dojet zpod Alp do Indie a zpět v legendární dodávce Volkswagen. Jenže při návratu nabrala jejich cesta směr, který vytěsňují v představách i ti nejneohroženější poutníci. Právě směřovali k pákistánsko-íránským hranicím, když najednou vedle jejich dodávky na cestě nedaleko města Loralai zastavil džíp, z něhož vystoupila pětice mužů a jeden z nich na ně mířil kalašnikovem. Nasadili jim pouta a odvezli je pryč.

Následovalo 259 dní hladu, nemocí a mučivého vedra. Ale hlavně palčivé nejistoty, co s nimi bude.