Nesvlékejte to donaha. Zemřel Karel Malich

Ve věku 95 let ve čtvrtek zemřel sochař, malíř a grafik Karel Malich. Jeden z nejvýznamnějších tuzemských umělců druhé poloviny 20. století  je známý především svými barevnými pastely a drátěnými objekty. V nich počátkem 70. let rozvinul záznamy energetického dění, jímž se zabýval po většinu svého tvůrčího života. Při této příležitosti odemykáme text,  který zachytil vznik jeho retrospektivy v Jízdárně Pražského hradu.

Připomíná to probuzení z temné noci do slunečního dne: od úvodního černého panelu kráčíte po čím dál světlejším koberci až k zářícímu kruhu orámovanému bílou trubkou. Objekt s názvem Místo pro natékání ducha tvoří středobod retrospektivy Karla Malicha (88) a návštěvníci jsou k němu v Jízdárně Pražského hradu přitahováni jako noční můry k žárovce. Milovníky duchovních rozměrů autorova díla však uprostřed kruhu čeká překvapení.

„Peníze nejsou v životě všechno. Existují přece také kožichy a šperky!“ hlásá nápis vyškrabaný do betonové zdi, na níž je socha zavěšená. Jakou souvislost má citát herečky Elizabeth Taylorové s Malichovou tvorbou, která je už přes půl století vnímána jako intimní dialog mezi autorem a vesmírem? Žádnou; zbyl tu jako zřejmě neodstranitelná památka na prezentaci šperkařské firmy, která se tu před lety konala.

Ale sám Malich si z nechtěné pointy hlavu nedělá. V ateliéru na kraji Prahy nejdřív vysvětluje, že mu stejně vždycky lezlo na nervy, jak je pořád interpretován jako spirituální autor, protože to prý teoretici dělají, když chtějí jeho tvorbu „okecat“. A pak tiše pronese: „Víte, co mě opravdu štve? Že nerozumím zvířatům. Vždycky jsem chtěl vědět, co mi říkají, a pořád se mi to nedaří.“

Ještě jedno pivo?

Právě v úzkém sepětí s přírodou se formoval jeho výtvarný projev. Narodil se a vyrůstal v Holicích u Pardubic. „Vyrostl jsem na pláckách, hrál fotbal, dělal atletiku, pořád jsem chtěl být venku, někde v parku, na zahradě. Pozoroval jsem, jak na obloze krouží dravci, nebo jsem vydržel nekonečnou dobu koukat na skřivana. To jsem si říkal, co to je za kreténa, on letí tak rychle, že je z něj za chvilku jen tečka, a ještě si přitom zpívá!“

Ve městě obklopeném poli a lesy se naučil milovat základní tvar, kterému se v umění věnoval po celý život: vlnovku připomínající krajinu jeho dětství. Po válce vystudoval u Cyrila Boudy na pedagogické fakultě výtvarnou výchovu a estetiku, v roce 1950 se dostal na Akademii výtvarných umění ke grafikovi Vladimíru Silovskému; a od té doby žije v Praze. Zprvu maloval obrazy ovlivněné dobovou „krotkou modernou“, ale prostor závěsného obrazu mu záhy přestal stačit a přešel na sochařinu.

„Jenže mám citlivou pokožku. Když jsem se jen dotkl hlíny, měl jsem husí kůži.“ Proto začal pracovat s netradičními materiály: s plexisklem a dráty. Od šedesátých let z nich skládal geometrické reliéfy, v nichž se snažil sochu co nejvíc odhmotnit. Chtěl jí dodat zdání čehosi podobně neuchopitelného a pomíjivého, jako je pohyb větví stromu nebo mraků na obloze.

Zásadní zlom ve své tvorbě Malich popisuje jako iniciační zkušenost. Po cestě z tradičního dýchánku v kavárně Slavia, kam chodil diskutovat do kruhu Jiřího Koláře, ho v tramvaji napadl tvar další plastiky. Vystoupil a sedl si do hospody, aby si ho nakreslil do skicáku. „Seděl jsem za stolem, dal si jedno pivo, servírka se mě zeptala, jestli si dám ještě jedno, a já si najednou uvědomil, že se nevidím. Že se nevidím celý, vidím jenom ruku s cigaretou, břicho, nohy. Jako by to všechno viselo ve vzduchu a něco neznámého to drželo pohromadě.“

Z tohoto zážitku v roce 1976 vzešla plastika Ještě jedno pivo? – z drátů sestavený obrys hospody se stolem, za nímž sedí postava s cigaretou. Zatímco ruka je „prokreslená“ docela realisticky, zbytek těla směrem k hlavě je čím dál rozostřenější, temeno pak přechází ve spirálách do prostoru nálevny a je doslova propletené s jejími zdmi. Od té doby Malich vnímá a zachycuje svět jako provázaný vesmírný vír energií či proudů. A jejich srážky zachycuje v dnes již celosvětově proslulých závěsných drátěných plastikách, podobajících se křehkým mrakům.

Blbosti, bejkárny a ptákoviny

Normalizaci prožil jako řada nonkonformních kolegů: u nás občasné výstavy v regionálních galeriích, v zahraničí skromná připomenutí v prestižních síních typu Hirshorn Museum and Sculpture Garden ve Washingtonu. „Mně to ale bylo jedno, neměl jsem žádný nároky, potřeboval jsem jen zaplatit nájem,“ říká dnes Karel Malich. Osmdesátá léta trávil nad prostorovými studiemi v ústraní ateliéru a přiznává, že v té těžké době rodinu živila jeho žena.

Revoluce všechno změnila. Rychle se dočkal retrospektivy v Galerii hl. města Prahy, šel učit na akademii, s otevřením hranic se stal pravidelným účastníkem zahraničních výtvarných přehlídek. Seznámil se s galeristou Zdeňkem Sklenářem, který postupně začal odkrývat i doposud neznámé kapitoly Malichovy tvorby a který stojí (spolu s autorem architektonického řešení Federicem Díazem) i za aktuální retrospektivou.

Spolupráci s neúnavným Sklenářem, jenž mu pomohl i s okouzlující realizací kazatelny a oltáře v evangelickém kostele v Litomyšli, si Malich pochvaluje: „Pro mě je vystavovat vrcholný utrpení. Vybrat to, zarámovat… Naštěstí se tím takhle nemusím zabývat.“ Z podobných slov člověku  rychle dojde jedna věc. Sochař se snaží neustále vracet zpátky na zem veškeré úvahy o vlastní slávě i nepopiratelném přínosu vývoji výtvarného umění dvacátého století. O svých artefaktech často mluví jako o „blbostech, bejkárnách a ptákovinách“, nechce se mu pouštět do jejich výkladů, protože je pro něj „zbytečný svlíkat ty věci donaha“. Od debaty o umění neustále utíká k milovanému fotbalu, kde je naopak schopen detailně rozebírat útočné a obranné strategie jednotlivých týmů. „Dělat umění je marnost, no ne? Ale nedělejte to, že jo, to nejde.“

Být tak fotbalistou

„Všichni jako by jen hledali záchranu v banalitě. A jsou šťastni. Nemají ani čas si uvědomit, co se s nimi děje. Je to fofr. Všichni tu zem jenom pohnojíme,“ citují velká písmena na podlaze hradní jízdárny Malicha před jedním z klíčových objektů pojmenovaným Lidsko-kosmická soulož, kterým celá výstava vrcholí. V roce 1988 mu dal autor podobu energetického víru, v němž můžeme vidět jakýsi vesmírný koitus, při němž se rodí naše planeta. Podobné závěsné objekty Malich nejdříve sestavoval z měkkých drátů svazovaných k sobě barevnými nitěmi. Pak si je nechal podle modelů svařovat z nerez oceli. A nakonec s nimi úplně přestal, protože se s přibývajícím věkem bál, že při jejich tvorbě spadne ze štaflí.

Sochy vyměnil za pastely, které se mu dnes vrší na podlaze ateliéru a v nichž intuitivně zaznamenává své okamžité představy. Vždycky ho prý překvapí, co se na nich nakonec objeví. „Nerozmýšlím to, nějak na to sáhnu a ono už to samo jede. Když je papír pokreslenej, vezmu novej. A když mám pocit, že už je to macha, tak to odložím.“ Před obřím oknem do zahrady v Uhříněvsi vzpomíná, jak mu v Holicích všechno vonělo, zatímco dnes mu všechno páchne. „Ale asi je ten pokrok tak, jak má bejt, jináč to nejde.“

S retrospektivou je Malich spokojený a zmínku o tom, že se jako jediný žijící autor loni dostal do přehledu milionových položek vydražených v českých aukcích (jeho socha Vznik mraků z roku 1972 se prodala za 2,62 milionu), přechází úsměvem. Pak začne povídat o tom, kam až to mohl jako fotbalista dotáhnout, kdyby nedal přednost umění. „Ale fotbalistou bych byl jen na pár roků. Na dva tři, pak zmizíte a přijdou po vás noví.“ Takže to nakonec byla šťastná volba? „Já nevím, jak to má bejt správně. S kým vlastně dneska hraje ta Barcelona?“

Karel Malich

Narodil se 18. října 1924 v Holicích, od roku 1950 žije v Praze. Jeho originální drátěné objekty vystavovaly vídeňský MUMOK, kasselské Museum Fridericianum, newyorské MoMA či berlínské Deutsches Historisches Museum. Malichova retrospektiva připravená Galerií Zdeněk Sklenář v Jízdárně Pražského hradu trvá do 8. 5. 2013.