Kouzlo smyslů. Vnímání a jazyk ve více než lidském světě

V jednom z Platonových dialogů Sokrates chválí svého společníka Faidra, že jej vyvedl za aténské hradby na vycházku. Těší se překvapeně ze stínu platanu, pod nímž se usadili, z chladivé vody pramene, který tu vyvěrá. I Faidros se diví – Sokrates mu připomíná cizince, který se z Atén snad nikdy nevydal do volné přírody. Na to mu vousatý filozof odpovídá: „Odpusť mi, předobrý příteli. Jsem totiž člověk milovný učení a tu mě krajiny a stromy nechtějí ničemu učit, kdežto lidé ve městě ano.“

O dva a půl tisíce let později tuto scénu americký ekolog a filozof David Abram (55) ve své knize Kouzlo smyslů označuje jako doklad dějinného přelomu. Už během starověku se prý člověk začal z přírody vyčleňovat a odcizovat se jí, což svět postupně přivedlo až k propasti současné ekologické krize.

Jde o tvrzení odvážné a kontroverzní. Obyčejně se tato odluka spatřuje až jako důsledek nástupu racionalistické vědy 17. století, která přírodu začala popisovat jako soubor objektů a automatických procesů, jež postrádají jakoukoli niternost. David Abram však tvrdí, že základní příčinou odcizení byl už vznik písma a zánik orální kultury. Psaní a čtení podle něj zapříčinilo otupění lidských smyslů, narušení hlubokého pouta mezi lidmi a přírodou a radikálně proměnilo naše vnímání času a prostoru. Pouští se proto do poutavého bádání o tom, jak byl původní vztah člověka a přírody utvářen a jestli je vůbec možné ho nějak obnovit.

V lidské rezervaci

Odborné zaměření a zájmy Davida Abrama tvoří zdánlivě podivnou směsici: inspiruje se u indonéských a nepálských šamanů stejně jako u fenomenologů Husserla, Merleau-Pontyho nebo Heideggera. Mimo ekologii a filozofii se živil také jako trikový kouzelník. Možná odtud pramení jeho snaha upoutat čtenářovu pozornost, nezahltit ho těžkou terminologií, ale také ho pobavit. Nápaditě střídá filozofické úvahy s osobními příběhy, kdy se snaží nejprve zjitřit čtenářovy smysly, a teprve potom zaměstnat i jeho mozek. Každé tvrzení sám na sobě zkoumá, sdílí své vlastní zážitky a pozorování. Jeho kniha jakoby tak místy byla skoro tělesná, smyslová.

Svá kouzelnická čísla Abram s úspěchem předváděl už během studií v barech Nové Anglie. Zajímaly ho ale také teoretické souvislosti lidského vnímání, které jsou pro úspěch kouzelnických triků podstatné. Přihlásil se na studia psychologie, v sedmdesátých letech pak spolu se známým alternativním psychologem R. D. Laingem zkoumal možnosti využití kouzelnických triků pro psychoterapii. Pozoruhodné výsledky ho dovedly až k zájmu o šamany a medicinmany přírodních národů a vůbec ke zkoumání vztahu domorodých kultur ke světu.

Všiml si u nich zásadního rozdílu, který je odlišuje od západní společnosti. Zatímco my neustále mluvíme o zvířatech, rostlinách a krajině jako o pasivních objektech našeho pozorování, lidé z domorodých kultur se k nim chovají a promlouvají jako k oduševnělým bytostem. Vnímají jejich svébytnou tělesnost a projevy jako jistý druh řeči. Taková reciprocita, hluboký až posvátný vztah pak zakládá docela jinou ekologickou odpovědnost. Nepovstává z abstraktního a těžko naplnitelného morálního nároku, ale z přirozeného vztahu. A ten se nemůže zrodit k něčemu, co považujeme za mrtvé nebo pasivní.

Podle Abrama západní člověk tento animistický přístup ztratil spolu s objevem alfabetického písma. Zdůvodňuje to tím, že kvůli němu naše vědomí a jazyk ztrácejí kontakt se svým původním zdrojem –  s žitým světem, z něhož se napájely. Písmo přírodu a živé bytosti formalizuje do systému umělých znaků. Své tvrzení dokládá na příkladech Austrálců nebo prérijních indiánů, kteří své zkušenosti nepíší na papír, ale ukládají je do paměti jiným způsobem: vyprávěním příběhů. Každý poznatek si tak spojují s konkrétním místem a událostí. Prostor pro ně není geometrický systém, ale vždy konkrétní místo ztělesněné živými organismy a jejich příběhy, prožitou minulostí vsáknutou do země.

Vyprávěné příběhy jim slouží jako krajinná scénická představení, mentální divadlo. Abram třeba zmiňuje zážitek ekologa a básníka Garyho Snydera, který jednou vezl australského domorodce v autě a divil se, proč jeho spolujezdec neustále tak rychle drmolí. Austrálec vyprávěl příběh, jenž patřil ke konkrétní cestě, kterou zrovna projížděli. Auto ale jelo příliš rychle, neodpovídalo tempu chůze a příběh přestal dávat smysl.

Proto vystěhování původních obyvatel do rezervací podle Abrama vedlo k narušení a ztrátě podstatné části jejich identity. V orálních kulturách je jazyk a s ním i myšlení s konkrétní přírodou srostlé, nemohou bez sebe existovat. Podobné trauma se stalo i západní civilizaci, jenže ta k němu přistoupila dobrovolně.

Nechat se okouzlit

Abramovi by šlo namítnout, že objev písma byl spíše jedním z mnoha důsledků usedlého způsobu života člověka, objevu zemědělství, růstu lidských sídel a vyvázání se ze závislosti na přírodních cyklech. Autor také svá tvrzení v závěru knihy trochu koriguje a přiznává širší souvislosti – vliv psané abecedy ho prý zajímá hlavně jako dosud nezpracované téma. A v tom je mu opravdu nutno přiznat objevitelský vhled.

Nástup alfabetické kultury také nemusí nutně znamenat odcizení se zemí, jak dokazuje třeba bohatá tradice přírodní lyriky. Jenže kdo ji dnes čte? Abram však nakonec dochází ke smířlivějšímu pohledu. Je mu jasné, že se nelze vracet k animismu. Jde mu o něco jiného – naučit se přírodu znovu vnímat bezprostředně, nepředpojatě. Pak totiž zjistíme, že naše prvotní zkušenost je v podstatě stále animistická. Pořád říkáme, že si řeka brblá, vítr šeptá, les sní, slunce vychází a zachází. Nejde přitom o to podobným antropomorfismům „uvěřit“, ale vědomě se k organismům, ale i takzvané neživé přírodě stavět jako k oduševnělým jsoucnům a podle toho se k nim vztahovat. Jedině tak se naše smysly zjitří a dostaví se prožitek reciprocity, vzájemného vztahu.

Abram tedy se svou knihou nepřichází jen jako ekologický filozof, ale také jako kouzelník v původním významu toho slova: vyzývá nás, abychom se nesnažili prohlédnout jeho triky, ale abychom vstoupili do hry. Někdy je důležitější podlehnout smyslům a nechat se předváděným jevem unést. Nechat v sobě povstat úžas, mysterium. Pokud by se nám něco takového povedlo ve vztahu k přírodě, zcitlivíme a naše ekologická zodpovědnost se posune na úroveň emočního vztahu, starosti o blízkou bytost.  Podle Abrama se to může stát třeba tak, že znovu začneme objevovat a vyprávět příběhy svázané s místy, v nichž žijeme. Přirozené spojení jazyka se zemí nezmizelo – stačí se na něj rozpomenout.

David Abram: Kouzlo smyslů. Vnímání a jazyk ve více než lidském světě
Přeložili Jiří Zemánek a Michaela Melechovská, Dharmagaia, 406 stran