Touha, opatrnost

Překladů z čínštiny u nás vychází překvapivě pomálu. Když se nějaký titul na trhu objeví, jde s největší pravděpodobností o dílo čínského disidenta, emigranta nebo potomka emigrantů. Výraznějšího ohlasu došly v poslední době asi jen objemné svazky nobelisty Kao Sing-ťiena, který žije ve Francii a jeho vztah k vlasti je vpravdě kunderovský. Trend budí dojem, že se na půdě Čínské lidové republiky nic literárně zajímavého neodehrává. Sinoložka Zuzana Li se však tento překladatelský a čtenářský dluh vůči čínské kultuře rozhodla začít splácet založením edice Xin v nakladatelství Verzone. Cílem edice je mapovat zajímavé autory čtyřicátých a pak hlavně osmdesátých a devadesátých let, tedy období, jež bezprostředně rámují epochu tzv. kulturní revoluce.

Svazek, kterým Li edici otevřela, je výborem pěti novel a povídek známé, snad až kultovní autorky Eileen Chang. Ač její komorní vyprávění příjemně plyne, závan jinakosti dýchá od první věty a prostupuje prakticky všechny roviny díla, takže si od evropského čtenáře vyžádá chvilku adaptace. Texty totiž mohou působit zprvu anachronicky, jako kdyby autorka nechávala mezi jednotlivými větami a večeřemi proplouvat své postavy volně staletími. Ale ono tu nejde o vypravěčský experiment, jen o Čínu dvacátého století, konkrétně Šanghaj a Hongkong v období druhé světové války.

Mezi tancem a poziční válkou

Striktní tradicionalismus a starosvětská pravidla rodinného soužití v textech volně koexistují s moderním a uvolněným společenským životem. A tak můžeme na jedné stránce sledovat osud právě ovdovělé ženy, která u vyšívání odevzdaně poslouchá, co s ní mužova rodina zamýšlí, a její emoce odečítáme pouze ze zaváhání jehly, kdy se steh zadrhne v půli, a o několik odstavců níž tatáž žena sofistikovaně flirtuje s londýnským Číňanem pod křišťálovými lustry luxusní restaurace, kam auta svážejí ženy s výstřihy do pasu. Bolestivé vyvazování dívčích nohou střídají kino, kavárny, pláž. Teprve když překonáme prvotní kulturní dezorientaci, může dojít na odlišnosti podstatně literárnější. Chang ráda využívá staré čínské tradice a příběh zasazuje do úst lidovému vypravěči, který svého posluchače uvítá, případně mu nalije čaj, uvede jej do situace a na konci zase vyprávění uzavře jednoduchým shrnutím hlavního tématu nebo i stručnou interpretací. Něco takového by si evropský autor mohl jen stěží dovolit. Kdo nás má v rámci textu co navádět, jak knihu číst? Od toho máme přece paratexty: anotace, předmluvy, doslovy, jež lze navíc poměrně legitimně odsoudit jako irelevantní. Ale když se takovéhle nejapnosti dopustí starý čínský vypravěč, kdo může co namítat?

Všechny příběhy výboru tematicky pojí láska, snad i vášeň. Ovšem jakkoli si u těchto slov nemůžeme být nikdy jistí, co přesně označují, tentokrát je to ještě o něco komplikovanější. Hlavní ženské postavy se tady buď zamilují, nebo potřebují vdát, někdy těžko posoudit, co z toho je primární. Kvůli striktním společenským pravidlům, ve kterých je snadné jediným neopatrným pohybem sklouznout z celoživotně budovaného postu na společenské dno, však nemají možnost se svému citu odevzdat. Co bychom mohli nazvat vášní, tu má nakonec velmi přísná pravidla a podobá se spíš sofistikovanému tanci, někdy až poziční válce, kterou se ženy snaží dovést muže do určité standardizované pozice. To všechno ne ze zákeřné touhy manipulovat či profitovat, ale z pouhé nutnosti vlastní cit uprostřed dané společnosti přežít. Toto dilema ostatně skvěle vyjadřuje také samotný název knihy, respektive jedné z povídek, Touha, opatrnost.

Jakkoli titul může působit polarizovaně a některé postavy se skutečně vyprofilují spíš podle jednoho ze dvou nabízených modelů, Chang je vypravěčsky nejsilnější právě v poloze mezi oběma póly. Tedy tam, kde odhodlání zamilovaných pronásledují výčitky, kde v nejčistších momentech pulzuje hrozba zahanbení a současně potlačování citu deformuje osobnost: „Tak to tedy ne! Ona není z těch, kteří by se dali na scestí. Umí se uhlídat. Ale… dokáže se uhlídat i před šílenstvím?“

Návodní vypravěči příběhů se nicméně nevyjadřují, nakolik číst jejich vyprávění jako přirozené zobrazení určité přelomové epochy a porodních obtíží při harmonizování tradičního a moderního přístupu k životu, nebo nakolik jde o záměrnou kritiku statu quo, protože popisované vztahové tance a všudypřítomná hrozba posměchu nepřinášejí jen stres, ale někdy bolest zcela fatální. Delikátnost jemné ironie, s jakou autorka tká předivo jazyka promyšlenou pavoučí prací, nahrává oběma možnostem čtení. Tahle textová rafinovanost je kvalitou, s jakou se v euroamerických textech často nesetkáme. Obraz příběhu v mysli pomalu vystupuje jako vodotisk, bohatý, a přece subtilní ornament. To zásadní nechává prostě a jednoduše ležet ve vlastním pečlivě vyměřeném středu. Evropská literární sofistikovanost se v porovnání najednou jeví příliš ostentativní. Chang si nás podmaňuje bez osvětleného řečnického pultíku, bez laboratorního skla i psychoanalytického kanape. Vypráví v rohu pokoje a decentně se usmívá, možná jen ze zvyku.

V nepochopitelném světě

Hned v první novele Láska v padlém městě najdeme jediný happy end knihy. I ten je ovšem vykoupený jistým opotřebením hlavních postav předchozími peripetiemi. Zcela v duchu zmiňované ironie doprovází jejich konečné soužití uštěpačná poznámka: „Pád Hongkongu jí přinesl štěstí. Ale kdo může v tomhle nepochopitelném světě skutečně říct, co je příčina a co důsledek? Kdoví, možná kvůli jejímu štěstí muselo padnout celé město.“

Citace také naznačuje, že dějinné souvislosti slouží v příbězích Eileen Chang jen jako kulisy pro osobní příběhy postav. Válka v různé míře vytváří či dokresluje atmosféru příběhů, ale nikdy není jejich tématem, těžiště jednoznačně spočívá v prokreslení psychologie postav, jejich vztahů a motivů jednání, ne ve vnějších událostech. Právě v tom je Chang mezi čínskými autory dost výjimečná, zůstává striktně apolitická, v jejím díle nenajdeme aktivismus ani komentáře k dění v zemi. Paradoxní, nikoli překvapivé, pak je, že si kvůli nedostatečnému poválečnému entuziasmu a jedné vztahové epizodě stejně vysloužila nálepku protikomunistické autorky. Její dílo v Číně začalo vycházet zase až v osmdesátých, oficiálně až v devadesátých letech. Dnes už patří mezi uznávané autory, převážně zásluhou trvalého zájmu americké sinologie a čínské literární vědy. Nicméně ještě před dvěma lety byla plánovaná mezinárodní konference k výročí narození Eileen Chang kvůli kolizi s termínem výročí založení Čínské lidové republiky nejprve posunuta, a poté kvůli blížícím se oslavám devadesátého výročí založení Komunistické strany Číny raději úplně zrušena.

                        Autorka je spisovatelka.

Eileen Chang: Touha, opatrnost
Přeložila Zuzana Li, Verzone, 196 stran