Ze spánku mne budí řev marabua a keňská hymna, kterou haleká naše čtyřletá Adina za snaživého doprovodu roční Lely. Dál snít nemá cenu, protože být otcem na otcovské v Nairobi vyžaduje stejné nasazení jako být matkou na mateřské v Praze – ráno je to vždycky o vteřinách. Navíc dnes jsem na holky sám. Monika je na služebce v Tanzanii. Na jemné barevné slaďování není čas, a tak jdu na jistotu a oblékám holky komplet do růžové. „Tati, Lela má bobek!“ oznamuje sojka Adina to, co už vím, ale v rámci časové úspory jsem chtěl odložit na později. Sojce se však nevyplatí v otázce Lelina blahobytu odporovat a mne je jasné, že kvůli přebalovacímu zdržení nás dnes Kawangware nemine.
Kawangware je slum v sousedství, kde se na pár kilometrech čtverečních tísní několik stovek tisíc lidí v podmínkách, proti nimž jsou romské osady grandhotel Pupp. Každý běloch vás samozřejmě zapřísahá, abyste tam nejezdili, nicméně většina si přes slum občas zkrátí cestu. Není to z lenosti ani z voyeurismu. Permanentně kolabující doprava v Nairobi totiž často sotva kilometrovou trasu protáhne na dvouhodinové popojíždění v dusivé zácpě.
Jen co zabočím ke slumu, je jasné, že se něco děje. Dav blokuje cestu, k nebi stoupá dým, policista mě odhání. Ve školce jsme pozdě a Adina přichází o zpěv gospelu a hymny – velebení Ježíše a prezidenta jsou obvyklé ranní rituály místních mateřinek.
Chvíli zvažuji, zda s Lelou podniknout výlet do jednoho ze dvou nairobských „parků“, ale při představě dalších hodin strávených za volantem volím obvyklý ústup do našeho elektrickým plotem ohrazeného bytového komplexu. Žijete-li v Nairobi s dětmi, nemáte, vyjma bazénu v komplexu a přilehlého minitrávníku, kam jít. Parky, zelené plochy, chodníky, zákoutí – neexistuje. Tak jako my bydlí v Nairobi většina příslušníků rodící se střední třídy a také běloši, kteří buď nemají peníze na pronájem domu, nebo se bojí přepadení, jejichž cílem bývají právě domy.
Ne nadarmo se Nairobi přezdívá Nairobbery. Bohatí a chudí si zde vidí doslova do talíře, byť ti druzí v něm většinou mají jen ugali, hutnou kukuřičnou hmotu bez chuti a zápachu, která zažene hlad na celý den. Zatímco my koukáme do oken slumu Kawangware, bílí Keňané z Karenu to mají kousek do největšího afrického slumu Kibera, v němž živoří takřka milion lidí.
Před příjezdem domů stihnu ještě nákup v Nakumatt Junction, kam si chodí většina bělochů koupit skutečné espreso a tmavý chleba a navzájem si postěžovat na keňské služky, řidiče a zahradníky. Lidská síla je tady tak levná, že průměrný manažer může mít komořích jak zámecký pán. Zdravím se s Timem a poslouchám další z chmurných předpovědí, jimiž se teď běloši straší před březnovými volbami. Kdy nakoupit zásoby potravin a nafty, kudy vede nejkratší úniková cesta do Tanzanie a že vlastně nejlepší je v březnu odjet. Poslední volby provázelo etnické násilí, rabování, zavřené obchody a letiště a více než tisíc mrtvých a stovky tisíc vysídlených.
Nairobi leží výš než Sněžka, a přesto je dnes skoro třicet nad nulou. Odpoledne tak strávíme u bazénu ve společnosti švédských sousedů, kteří v Keni adoptují děti a ze zákona zde s nimi musí několik měsíců žít. Dvouletý Desmond a čtyřletá Lindewe ještě před třemi měsíci jedli ugali v sirotčinci a teď se honí v zářivých koupacích overalech okolo bazénu a na své nové rodiče vesele pokřikují v čisté švédštině.
Večer se dozvídám, že ráno v Kawangware vyhodil řidič minibusu ženu za jízdy na silnici, protože jí chybělo pár šilinků na lístek. Protijedoucí minibus ženu vzápětí přejel. Že zoufalí lidé dělají zoufalé věci, platí ve slumu dvojnásob, a tak rozzuřený dav vzápětí oba minibusy a několik aut zapálil a oba řidiči unikli smrtícímu lynči jen o vlásek. Dobrou noc, Nairobi.
(Jak nakonec březnové volby dopadly, není ani čtvrtý den po uzavření volebních místností jasné. Elektronický sčítací systém se bohužel hned po volbách zhroutil, a zatímco volební komise manuálně sčítá odevzdané hlasy, začínají se objevovat první nařčení z volebních podvodů. Nervozita lidí pochopitelně stoupá, byť jak podotkl náš keňský známý, „dokud nejsou vyprodané mačety, nemáme se čeho bát“.)
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
