Ležel jsem vedle její postele a poslouchal. Většinou plakala a nadávala, často dlouhé hodiny. ANO a MÁŠ PRAVDU, odpovídal jsem. Tak jsem byl naprogramován, společenský robot Kámoš 02, skvělý vynález našich techniků, v příjemné úpravě z růžového silikonu. Vhodný pro každého, kdo se občas cítí sám.
Miriam se cítila sama a také většinou sama byla – proto byla mezi prvními, kdo si Kámoše 02 pořídili. Cítila se také nemilovaná, tlustá a stará, jak mi stále znovu opakovala. Proto ležela často celé dny v posteli, dívala se na televizi a jedla sušené ovoce, o němž se domnívala, že je dietní. Jako společenský robot jsem byl naprogramován mimo jiné i na to, abych znal zásady zdravé životosprávy, takže jsem věděl, kolik kalorií má sušené ovoce. Miriam však mívala nastavený jiný program s názvem Terapeut. NA NĚJAKÉM TOM KILE NESEJDE, říkal jsem tedy a také STÁŘÍ NENÍ DŮLEŽITÉ, HLAVNÍ JE, JAK SE CÍTÍŠ anebo univerzální ANO a MÁŠ PRAVDU.
↓ INZERCE
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
Arthur C. Brooks, The Atlantic•20. 11. 2024